KAPITOLA OSMÁ

„Vážně tu nechceš zůstat do zítřka?“

„Musím zpátky do Prahy,“ zadrmolil Petr nad otevřenou velkou sportovní taškou s popruhem přes rameno a logem amerického hokejového týmu na boku.

Pavel dál stál mezi dveřmi a přihlížel, jak si syn balí. Napadlo ho, jestli mu to není nepříjemné, ale Petr si ho nevšímal a dál pochodoval po pokoji a sbíral věci, které nedbale ukládal do vnitřku zavazadla. Od té doby, co přijel od Ulmanů, spolu prohodili jen pár slov. Pavel věděl, že měl jet rovnou na stanici, ale neměl na to sílu. V podstatě byl rád, že zapomněl mobil a měl tak konkrétní důvod, proč se vyhnout práci.

„Stalo se něco, zatímco jsem byl pryč?“

„Ne… vlastně ano. Sám nevim, co se děje. Dám ti vědět, až dojedu a zjistim víc.“

„Takhle zbrklého jsem tě neviděl od minulého roku, co sis během jedné hodiny sbalil do Londýna. Nechceš mi alespoň naznačit, o co jde?“

Ozval se skřípavý zvuk zapínajícího zipu a Petr si hodil objemnou tašku přes rameno.

„Volala mi spolubydlící Romany.“

„To je ta tvoje ztracená známá?“ Pavlovi se málem podlomila kolena. Na nohou zůstal zejména z důvodu, že polovinu jeho vlastní váhy nesla futra dveří. Úplně na synovu přítelkyni zapomněl v návalu nových událostí. Spíš se ji pokoušel vytěsnit, uvědomil si a polil ho stud.

„Jo. Prý jí od ní v noci přišla smska. Pokoušela se jí volat, ale číslo je nedostupné. Musím tam jet. Třeba s tím něco dokážu udělat. Spolubydlící na koleji jsou technici. Třeba když jim dám její číslo nebo té kamarádky mobil, můžou ji vystopovat nebo zjistit alespoň její přibližnou polohu a…“

Pavel napřáhl ruku, aby se jeho syn nemohl provlíknout mezerou mezi ním a dveřmi.

„Nech to na policii. Věř mi. Zůstaň raději tady a pokus se na to nemyslet, zatímco profíci budou pátrat.“

„Ty tomu vážně věříš? Po těch letech, co u nich děláš? Podívej se. Dokázali vůbec něco najít v případu učitelky Ostrý? Ne! Když ji nebudou hledat lidi, který vědí, kde ji hledat, tak nikdo jiný to taky nedokáže!“ Chytil Petr otcovo předloktí, pevně ho stiskl a trhnul s ním dozadu. Pavla to přinutilo couvnout. Otočil se a rozešel se za synem po schodech a mnul si pohmožděné zápěstí.

„Myslíš, že jsme jen amatéři, kteří se ohánějí odznakem? Myslíš, že já řežu do lidí pro legraci? Ostrá není jediný případ, který jsme kdy měli…“ Jeho křik se nesl celým domem, ale s každou větou utichal, až za ním zůstala jen jediná ozvěna. Petr se totiž otočil na posledním schodě a se zatnutou čelistí sledoval svého otce. Pod očima se mu objevily dvě protáhlé vrásky, jak stáhl víčka k sobě.

Pavel na něj nebyl dál schopen křičet. Ten stejný výraz měla Petrova matka v jediný večer, kdy se pohádali. A kdy zemřela.

„Nevěřím policii. Nevěřím kriminálce,“ zašeptal. V hlase se mu nesl pach odporu. „Nevěřím už vlastně ani tobě! Jen se na sebe podívej! Dneska ti umřel jediný kamarád a ty místo, abys uctil jeho památku a strávil v tichosti jediný večer se vzpomínkami na něj, půjdeš místo toho do práce a rozřežeš mu tam lebku, aby ses podíval, proč si pro něj přišla smrt! Nemám snad pravdu?“

Pavel mlčel. Nedokázal synovi vysvětlit, že to musí udělat.

„Co jsi to za člověka?“ přerušil bolestivé mlčení Petr. „Ten večer, co umřela máma, jsem si řekl, že už jsme tu jenom my dva. Bál jsem se, co s náma bude, ale věděl jsem, že to musíme překonat. Čekal jsem, že za mnou třeba v noci přijdeš a utěšíš mě. Vždyť jsem byl proboha ještě dítě!“

Pavel měl v hlavě úplné prázdno. Vzpomněl si na poslední rozhovor s Gregorem a věděl, kam Petr míří.

„A co jsi udělal? Sebral ses, nechal jsi mě doma samotnýho a odjel i s ní na pitevnu. Ty jsi řezal do jediného člověka, kterýho jsi kdy miloval! Neříkej, že po těch letech, kdy k tobě necítím nic jinýho než odpor, chceš udělat tu samou chybu s Gregorem? Nech mrtvým jejich pokoj… a mně už taky.“

Domovní dveře se za ním zabouchly. Pavel počkal několik dalších vteřin, než mu přestalo hučet v uších, a ztěžka dosedl na schody.

Petr to nechápe, pomyslel si. Nikdy to nechápal. Po smrti člověka opustí vše živé a zůstává jen tělo, které mi jediné může říct, proč někdo odešel tak předčasně. Neberu ho jako toho člověka. Je to jen objekt.

Tak proč si s nimi povídáš, jako by byli stále naživu? Otázka mu samovolně zazněla v hlavě. Možná věřím, že duše je ve stejné místnosti a čeká na zodpovězení stejné otázky, než se odebere na věčnost.

Pavel nikdy nebyl věřící, ale tahle odpověď mu stačila k částečnému duševnímu klidu. Bylo mu Petra líto. Ubohý nepochopený chlapec. Pavel mu přece nemůže do očí říct, že chtěl znát příčinu. Že chtěl vědět, jestli ji mohl nějak zachránit, i když tušil, že pokud by se ukázala i jen nepatrná možnost, vyčítal by si svoji pasivitu do konce života. Byla to mrtvice, naštěstí. Jistota v jinak nejisté době.

Teď je tu ale Gregor. Je opravdu nutné, aby znal přesnou příčinu smrti? Nestačí jen dokázat, že se nejednalo o vraždu? Ne, to nemohl svému příteli udělat. Jeho rodina si zaslouží vědět, jestli mají strašáka ve skříni v podobě neléčitelných genetických predispozic. Navíc je tu stále jedna nezodpovězená otázka.

Pavel si sáhl do kapsy a vytáhl mobil. Když přijel, nejdříve zašel do koupelny, kde ho v hromadě zabláceného oblečení našel. Pak teprve uslyšel, jak syn nahoře balí.

Stiskl a podržel klávesu pro odemknutí a na displeji zasvítila na modrém pozadí žlutá obálka. Středovým tlačítkem otevřel příchozí zprávu. Neměl brýle, ale písmena byla dost veliká, že i bez nich se dala zpráva přečíst.

Odesílatel: Greg Ulmanov

Čas: 04:47

JE VLESE! NJEDE UTYCT. TY VIS O KOHO JDE. PRO ME UZ JE PZDE. ZACHRAN JSE. MOR NA TO

Zpráva mu přišla přesně ve chvíli, kdy se on sám plížil přes zahradu z nočního výletu. Do této chvíle si Grega se svým vlastním problémem nespojoval.

V jeho pracovně o patro níž začaly hodiny odbíjet poledne.

Pavel se se sykotem postavil a mobil opět schoval do kapsy. Poklepáním prsty zkontroloval, jestli má ve druhé klíče. Sešel schody a prošel úzkými dveřmi rovnou do garáže.

Zdá se, pomyslel si, když si sedl do auta a zmáčkl tlačítko na dálkovém ovládání na klíčích pro otevření garážových vrat, že on není sám, komu se v tomto okrese stalo něco nadpřirozeného. A bohužel začínal tušit, jak to pro něj také skončí.

*

Před stanicí stálo bezmála osm policejních automobilů. Pavel se zamračil na digitální hodiny na palubní desce. Půl druhé odpoledne, to je čas, kdy by měly být všechny hlídky v terénu. Zajel autem k zadnímu vchodu. Nebyl v práci od té doby, co ho sem přivezl Gregor, aby si ošetřil dlaň. Na místě, kde minulý den zaparkoval, bylo v hlíně stále možné vidět široké brázdy od pneumatik přítelova luxusního vozu.

Nedalo mu to. Když vypnul motor, nesáhl po brašně na spolujezdcově sedačce, ale rovnou vylezl z auta. Opřel se o kapotu a zapálil si. Bylo bezvětří. Kouř ho štípal do oči, jak držel cigaretu v koutku a s předkloněnou hlavou se díval na koleje od pneumatik, které byly sotva dvacet hodin staré, ale hlava mu stále nedokázala pobrat, že majitel vozu, který je způsobil, leží jen několik metrů od něj za zdí v černém pytli.

Cigaretu dokouřil příliš rychle. Žmoulal chvíli konec filtru mezi palcem a ukazováčkem, až rozžhavený tabák se zasyčením dopadl do malé louže vedle jeho pravé nohy. Filtr odnesl do plechového koše vedle vchodu a pak se vrátil pro brašnu.

Po otevření dveří do své kanceláře se mu do nosu zaryl ostrý pach alkoholu. Zapomněl zavřít lahvičku s ethanolem, takže celá místnost byla cítit jako řeka za lihovarem v době nečekané kontroly.

S odporem sebral lahvičku ze stolu, kde pod ní zůstal od alkoholu kroužek a během několika hodin vyžral barvu z desky stolu. Rukávem košile otřel stůl od zbytků alkoholu a hranou hodinek vyryl přes kroužek hlubokou rýhu. S palčivým slovem na jazyku odhodil brašnu na zničený stůl, sundal si hodinky, které položil vedle brašny a během cesty do pitevní místnosti si začal vyhrnovat rukávy košile.

Pitevna měla dva vchody. Prvním vešel Pavel a sáhl na věšák po čistém laboratorním plášti, který se zavazoval na zádech na několika místech. Druhé dveře směřovaly do společné vstupní haly od hlavního vchodu na strážnici. Protože v tak malém okrese a navíc kousek od Pelhřimova nebyl rozpočet policie potažmo pitevny závratný, musel si Pavel vymyslet grif, jak se obejít bez asistence. Rozložil si plášt na hruď a vršek přidržel bradou. V mírném záklonu zavázal několik mašlí, jen poslední v nejspodnější části nechal volnou. Poté si plášť přehodil přes hlavu a navlékl si ho.

Všechny pohyby dělal běžně automaticky, ale dnes se soustředil na každý uzlík, aby nemusel očima těkat k plechovému stolu s igelitovým pytlem. Možná právě proto při oblékání pláště nemohl za boha provléknout ruce rukávy a po marném několika vteřinovém boji bokem narazil do stolečku s chirurgickými nástroji, až se ozvěna kovu rozlehla po malé místnosti jako úder gongu.

Stáhl si plášť a znechuceně ho odhodil do kouta. Stejně ho nikdy nepotřeboval. Mrtvým nestříká krev z tepen a navíc zkušený doktor ví, kdy a čemu vlastně uhnout.

Ozvalo se zaklepání. Než stačil Pavel odpovědět, otevřely se na několik centimetrů dveře ze vstupní haly a dovnitř strčila hlavu Kateřina Týmová, brýlatá žena od dispečinku. Brýle měla velmi silné, takže její oči měly za skly několikanásobnou velikost.

Pavel se musel sám pro sebe pousmát. Týmová měla pevně zavřené oči, a kdyby to nebylo proti společenskému chování, nejspíš by si i držela ucpaný nos.

„Jste tu, pane doktore?“

Pavel měl chvíli nutkání neodpovědět a čekat, jestli ženu ve dveřích přemůže zvědavost a otevře oči. Profesionalita nakonec přemohla infantilitu toho nápadu.

„Jistě, paní Týmová. Mohu vám nějak pomoci?“

„Slyšela jsem ránu, tak jsem se přišla podívat, jestli je všechno v pořádku.“

„Jak vidíte, všechno je v nejlepším pořádku,“ přejel doktor Straka pohledem od pomačkaného laboratorního pláště na zemi přes rozházené chirurgické nástroje na plechovém stolku až k igelitovému pytli. „Můžu se zeptat, proč je před stanicí tolik aut?“

„Vy to ještě nevíte?“ zajíkla se Týmová jako správná čtenářka bulváru, která si svojí dávku informací ze světa celebrit stihla přečíst dříve než všichni ostatní a teď je může ohromit svými znalostmi. „V hlavním sále se slaví!“

„Ale? A že mi nikdo neřekl? Co stalo? Někdo se narodil?“

„No… To právě ne, ale rozhodně je důvod. Přijel dokonce zástupce od policie z Pelhřimova pogratulovat panu Konupkovi. Půjdete také a dáte si alespoň s námi skleničku?“

Ta ženská si užívá mojí neznalost, uvědomil si Pavel. Přímo jsem se jí zeptal, co se děje a nebyla mi schopná odpovědět.

„Rád bych, ale mám tu práci, která nesnese odkladu. Vyřiďte panu inspektorovi moje pozdravy a…“

„Neříkejte, že si na nás nenajdete pár minut,“ ozval se za paní Týmovou hlubší hlas. Ta viditelně nadskočila, protože se zavřenýma očima se i tak stále cítila nesvá. Dveře se otevřely dokořán a Konupka v čisté policejní uniformě vešel do pitevny. Koutkem oka zahlédl plášť na zemi, ale nijak ho nekomentoval. Pavel si všiml, že jen dvě hodiny zpátky, kdy spolu naposledy mluvili, měl na sobě jeho nadřízený jinou košili a kravatu. Oslava, ať již šlo o jakýkoliv úspěch, byla plánovaná.

„A co oslavujeme, pane inspektore?“ zvedl Pavel hlavu k ramenatému muži. Konupka měl jednu z mnoha svých negativních vlastností, kterou Pavel ze srdce nesnášel. Se svým metr sedmdesát pět si nikdy mezi lidmi nepřipadal nijak zvlášť malý, ale inspektor si rád stoupal při dialogu k lidem tak blízko, že narušoval jejich osobní prostor. Při jeho skoro dvoumetrovém stokilovém těle tak každému v takovém postavení připomínal, jaký je vlastně trpaslík. Pavel se podíval nadřízenému do obličeje, který z tohoto úhlu tvořily převážně dvě nosní dírky.

„Drahý příteli, nebudete tomu věřit, ale uzavření případu.“

„Vážně?“ Pavlův výraz opravdu vyjadřoval překvapení. Konupka byl hrozný chlap, ale dobrý policista. To ale neznamená, že vyřeší každý případ, který se mu dostane pod ruku. „A který? Tedy,“ zakašlal, protože podle výrazu Konupky, si Pavlův nadřízený vysvětlil jeho překvapení jako posměch, „tedy samozřejmě gratuluji.“

Při jejich hovoru oba prošli vstupní halou a zastavili se u dveří do společného sálu. Týmová se mezitím někam vypařila.

„Dopadli jsme vraha paní Ostré,“ odpověděl chladně inspektor. „I když máte svoji práci, kterou respektuji, byla by slušnost se na chvíli za námi stavit a sdílet ten moment.“

Slovo respektuji z jeho úst vyznívalo stejně jako pohrdám.

Konupka otevřel dveře a rukou naznačil, ať Straka vejde první. V sále bylo již přes dvacet lidí. Sotva polovina z nich na sobě měla uniformu. Podle toho, že každý z těch, co byli v civilu, držel v ruce poloprázdnou skleničku a další štos prázdného skla se hromadil na předním stole, Pavel soudil, že strážníci, co mají dnes volno, využili vyřešení případu jako dobrého důvodu, proč se zadarmo opít za bílého dne. 

Konupka se kolem Straky protáhl a pokusil se zmizet v davu, což při jeho výšce nebylo nic reálného. Pavla přemáhala zvědavost, jak se vlastně přišlo vrahovi na stopu, a proto se začal prodírat davem za inspektorem. Našel ho zarytého v dialogu s plešatým mužem v ošuntělém, ale dobře padnoucím obleku.

„… jistě že technika z vašeho kriminálního oddělení nám velice pomohla, ale nebyla využita k majoritnímu kroku, který nám pomohl dopadnout zločince.

„Já bych byl zas rád, kdyby se ve vašem prohlášení objevila zmínka, že naše oddělení vám bylo po celou dobu šetření k dispozici, chápete, jak to myslím?“ Tlouštík měl hluboký zastřený hlas. Jeho obličeji dominoval tmavý pěstěný knír a brýle s obdélníkovými obroučky.

„Chápu, ale jak jsem již říkal, k dopadení vraha nám pomohlo staré policejní vyšetřování; předměty doličné, snímání otisků, odběr DNA a tak dále.“

„Promiňte, že vám skáču do řeči, ale kdo byl tedy vrahem?“ vložil se Pavel do hovoru.

„Á pan doktor Straka,“ rozzářil se hraným úsměvem Konupka a vzal Pavla kolem ramen. „Dovolte, abych vám představil magistra Válka, kriminálního specialistu a vedoucího důkazní laboratoře v Pelhřimově.“

Muži si podali ruku a Pavel ucítil silný profesionální stisk ruky s jemnou kůží na konečcích prstů a mozoly na dlani. Dokázal lidi odhadnout podle podání ruky. Pan Válek musel velkou část života strávit v laboratoři s nasazenými gumovými rukavicemi.

„Těší mě,“ pokýval Pavel a podíval se zpátky na svého nadřízeného. „Můžeme se vrátit k mé otázce?“

„Ale jistě. Dopadený vrah je kupodivu ještě dítě. Jednalo se o jednoho z jejích studentů, který byl do paní Ostré platonicky zamilovaný. Již je ve vazbě předběžného zadržení a od zítřka začne výslech.“

„Kolik mu bylo let?“ zahřměl potichu pak Válek a založil si ruce na prsou.

„Myslím, že sotva sedmnáct. Neuvěřitelné, čeho jsou dnes ti mladí schopní. No řekněte, napadlo by vás to?“

Pavel se nervózně zavrtěl při pohledu na Válka, který lehce zbrunátněl ve tváři. Konupka měl někdy problémy s vyjadřováním a tohle byla jedna ze slabších chvil, kdy díky jeho netaktnímu chování vyzněla otázka ohledně vraždy stylem: Napadlo by vás udělat to samé, když vám bylo sedmnáct?

„A podle jaké indicie jste ho dopadli?“ přerušil trapné ticho Pavel.

„To je zatím tajné. Pokud vás to, doktore, zajímá, počkejte si na oficiální prohlášení.“

„Myslím,“ ozval se pan Válek, kterému se mezitím vrátila do tváře normální barva, „že by si tady pan doktor Straka zasloužil vědět základní informace. Přece jen je jedním z vyšetřujících, nebo se snad pletu?“

„Nepletete,“ zasípal Konupka, který začal ztrácet půdu pod nohama, „ale podle interních zásad a smluvních podmínek nemá on jako externista právo na…“

„Chápu,“ přerušil ho Straka, který během inspektorovi nabubřelé řeči ztratil zájem o celý případ. „Rád si počkám na vaše prohlášení. Pane magistře, pane inspektore.“

Začal se prodírat davem zpátky, ale jeho sluch upoutal hlas po jeho levé straně. V rohu tam stáli dva muži v uniformách dál od všech ostatních. Hlavy měli nakloněné každý nad svou sklenicí. Jejich oči tápaly po prostoru místnosti, jako by někoho hledali, ale i tak nenápadně šeptem spolu vedli rozhovor.

Straka si stoupl sotva metr a půl nalevo od nich, vytáhl mobil z kapsy a přiložil si ho k levému uchu.

„Ahoj, promiň, že jsem to předtím nevzal. Měl jsem plné ruce práce. Co se děje?“ Nenápadně s telefonem v ruce přešlapoval na místě a pozoroval ruch před sebou. Muži po pravé straně si ho oba změřili pohledem a dál se věnovali svému.

„Říkám ti, že z toho bude ještě průser,“ řekl jeden z nich a napil se ze skoro prázdné skleničky.

„Proč by měl být? Tak ho zavřel na základě jiného důkazu, než ho usvědčuje. Třeba ho má připravený jako eso v rukávu, nemyslíš?“

„Tak chytrej zas Konupka není. Navíc ukaž mi na vraha, který by nechal po tom bordelu, co se zavražděnou udělal, u sebe doma svoje vlastní zakrvácený oblečení.“

„Co ty víš? Tomu klukovi je sedmnáct, asi moc rozumu nepobral. Navíc to bude pěknej cvok.

„To ale pořád nevysvětluje, proč šéf před tim zvířetem z města neřekl, že toho kluka prozradila až DNA.“

„Ale jistě. Stavím se za tebou k večeru. To není problém…“ Pavel si vložil telefon zpátky do kapsy a vyšel ze sálu.

Samozřejmě že je úplně jasné, proč inspektor neřekl o DNA.

Jediná DNA, která se posílala na rozbor, byla z jeho pitevny, takže by pan nadporučík Konupka při dopadení neslízl všechnu smetanu, ale pozornost by se přesunula na Straku.

Když za sebou zavíral dveře pitevny, uvědomil si, že je vlastně rád. Jen ať si ten blbec užije svých patnáct minut slávy. Pozornost je to poslední, co by právě teď Straka potřeboval.