KAPITOLA PÁTÁ

„Neříkej mi, že se hned první večer sebrala a prostě zmizela?“ Jessika energicky přecházela kancelář tam a zpátky. Každý její krok doprovázel hlasitý klapot deset centimetrů vysokých podpatků. 

„A jak jinak si to vysvětluješ?“ prohlížel si Gregor její rozcvičku s klidným výrazem ve tváři a s rukama položenýma volně na svém pracovním stole. „Ani jsem v tu dobu nebyl na place. S tou holkou jsem mluvil jen na pohovoru, kde se mi zdála jasně rozhodnutá. Svět je plnej holek, který si to na poslední chvíli rozmyslí a ztratí se do noci.“

„A tebe netrápí možnost, že jí někdo z těch nadrženců mohl na jedné z tvých vyhlášených laviček třeba uškrtit a pohodit někde v lese?“

Gregorovi přeběhl přes tvář stín.

„Nevěřím tomu, že by někdo z našich klientů mohl něco takového udělat,“ jeho hlas klesl o dvě oktávy a výraz ve tváři zkameněl, „ale jestli tě to uklidní, můžu se zeptat pár holek, jestli ji neviděly.“

V doktoru Strakovi hrklo. Zůstal stát v polootevřených dveřích a pokoušel se nepohnout. Do kanceláře neviděl. Nejspíš jeho zaklepání nikdo nezaregistroval.

„To už jsem udělala sama,“ Jessika zničeně dosedla do křesílka naproti Gregovi, „ale žádná ji celý večer neviděla.“

„Tak myslíš, že mám vyhlásit pátrání? Lidi, ztratila se holka, která se nechtěla stát profesionální společnicí.“

„Nedělej si z toho srandu. Copak na ni nemáš nějaký kontakt? Alespoň její jméno?“

„Víš sama, že takové věci po holkách, co tu chtějí pracovat, nikdy nechci,“ povzdychl si Gregor a přejel dlaní velikou jako víko od popelnice přes holé temeno hlavy až ke krku. „Kdybych to po některé začal chtít, brzy by se všechny rozutekly.“

„A chlapi u vchodu s ní nikoho neviděli?“

„To možná jo, ale jestli jim dotyčný dal každýmu dvojku na ruku za mlčenlivost, neřeknou nic ani mně.“

„To máš teda zaměstnance,“ odfrkla si Jessika s pohledem upřeným z okna. „A nikoho uvnitř jsi nastrčenýho neměl?“

„Ten večer asi n… Pavle! Pojď mezi nás!“ všiml si přítele ve dveřích a využil příležitosti, jak odsunout nepříjemný rozhovor na dobu neurčitou.

Všechna nervozita a sklíčenost z Gregora spadly během vteřiny. S úsměvem od ucha k uchu se vydal ke dveřím a otevřel je dokořán.

Doktor s těžkým srdcem vstoupil, podal si se svým přítelem ruku a letmým úsměvem pozdravil Jessiku. Sedl si do druhého volného křesílka naproti stolu, kde s mohutným žuchnutím a současně zachřestěním všech zlatých řetězů, které na sobě měl, dosedl Gregor.

„Dneska nějak brzy. Copak? Nebylo nic na práci?“ uchechtl se a otočil se na barmanku, která ho do té doby chladně propichovala pohledem. „Nalej nám nějaký drink… Prosím,“ dodal, když si všiml jejího neměnného výrazu.

„Jistě,“ zvedla se z křesla, aniž by ze svého zaměstnavatele spustila oči, a s dunivým klapotem opustila kancelář druhými dveřmi.

„Vidím, že jste něco řešili. Nepřišel jsem nevhod?“

Mohlo jít o kteroukoliv holku, ale Pavel měl důvodné podezření, že přesně ví, o kom se tu před chvílí Gregor s barmankou bavili.

„Ale ne,“ Gregor uhnul očima jinam a mávl neurčitě rukou do prázdna. „Jen asi zdrhla jedna z mých holek a Jessice to připadá divný.“

„Počkej, jak zdrhla? Vždyť tu jsou všechny samy od sebe ne?“

„No právě. Přece je tu nedržím. Ale je normální, že holky zůstanou přes celý víkend a v neděli se s nima dohaduju na penězích, než odjedou domů. Tahle to zabalila hned první večer.“

„A stalo se ti to někdy?“ Pavel se pokoušel mluvit klidně, ale při posledním slově se mu hlas zatřásl. Gregor si naštěstí ničeho nevšiml.

„Bodejť. Každou chvilku nějaká zdrhne. Většinou je zastaví chlapi u východu a vysvětlí jim, jak se věci mají.“ Vstal a naklonil se přes stůl. V Pavlovi hrklo, ale jeho přítel jen natočil hlavu směrem ke dveřím a zavolal z plných plic: „Tak co bude s tím drinkem?“

Chvíli bylo ticho přerušované doznívající ozvěnou. Jessika vstoupila do místnosti s tácem v jedné ruce a miskou s oříšky ve druhé. Ve chvíli, kdy se předklonila, aby položila misku na skleněný stolek vedle křesílka, kde seděl Pavel, se její ruka s tácem naklonila a sklo začalo po plastovém povrchu klouzat směrem ke kraji.

Strakova pravá ruka mimoděk vystřelila k tácu, ale nedokázal kolizi zabránit. Cítil, jak se prsty dotkl studeného skla sklenice navršené ledem v olivově zeleném koktejlu, ale nestihl ji sevřít, než dopadla na zem. Hlasitý třesk doprovázela sprška alkoholického nápoje přímo do očí.

„Ježiš ženská, co to vyvádíš?“

„Promiň, já nechtěla…“

„Tak tam jen tak nestůj a doběhni pro džbán s vodou a nějaké utěrky!“

Pavel slyšel, jak se klapot jejích podpatků vzdálil, ale nebyl sto otevřít oči. Pálilo to jako čert. Navíc si uvědomil, že sedí na zemi, což si vůbec nepamatoval, jak se tam ocitl. Ucítil něčí ruku na rameni.

„Dobrý?“ ozval se Gregorův hlas těsně vedle jeho ucha.

„Ne,“ snažil se doktor zamrkat, „pálí to jako čert.“

„A tos ještě neviděl svoje ruce,“ odfrkl Greg, jako by se díval na psí dárek na podrážce svých luxusních bot.

„Co mám s rukama?“

„Máš je pěkně pořezaný, ale není to nic, co bys jako doktor nedokázal spravit.“

„Tady je ta voda,“ ozval se Jessiky udýchaný hlas a Pavel pocítil, jak mu neumně vkládá džbán do rukou.

Nabral si plné dlaně vody a opláchl si jimi obličej. Podruhé těsně před tím, než mu dopadla voda na tvář, otevřel oči, aby z nich vypláchl alkohol. Zkusil zamrkat, protože obrysy před ním byly stále rozmazané. Jen právě vydechnutý vzduch mu zabránil, aby nezakřičel. Mezi mrknutími měl chvíli pocit, že vidí temný obrys hlavy s volně rozpuštěnými havraními vlasy a žlutýma očima, které bylo možné jediné z obličeje ve stínu vidět. A najednou…

Byla vidina pryč. Pro jistotu si opláchl obličej ještě jednou, ale postava mezi jeho přítelem a barmankou zmizela.

„Dobrý?“ zeptala se rozrušeným hlasem Jessika s pohledem upřeným na jeho ruce.

„Ale jo, děkuju,“ rozhlédl se pro jistotu Pavel, ale kromě něj a dvou lidí v kanceláři nikdo jiný nebyl. Ucítil v dlani něco teplého. Onen zdroj tepla se pomalu přesunoval k prostředníčku a dál, až se zastavil u nehtu. Sjel pohledem dolů a uviděl velký kus střepu zaražený hluboko v mase bříška palce. S čvachtavým zvukem ho mimoděk vytáhl a vzal si od Jessiky jeden z nabízených ubrousků a zatlačil jím na ránu. Ozval se dávivý zvuk, jak se barmance při pohledu na právě vytažený střep zvedl žaludek.

„Sakra, ty jsi ale řezník,“ odvrátil Gregor pohled a odešel ke skříni, zatímco Jessika přemáhajíc mdloby pomáhala doktorovi na nohy. S každým krokem se ozývalo chrastivé křupání tisíců kousků skla. „S tímhle nám už nějaký zženštilý koktejl nepomůže,“ zahalasil přes cinkot, jak se hrabal ve svém skromném baru, kterým by udělal minimálně na týden radost celé odvykací klinice.

Pavel si sedl zpátky do křesla a s profesionálním zájmem odhrnul z rány krví nasátý ubrousek. Rána na první pohled nebylo moc hluboká, ale spousta přerušených žilek vykonala své a z okraje natržené kůže se ihned po odklopení buničiny začala vylévat tmavá krev. Pavel hodil použitý ubrousek do koše vedle skleněného stolku a vzal si nový. Gregor mu vedle hlavy zacinkal sklenicí s jantarově zbarvenou tekutinou a dvěma kostkami ledu.

„Vím, že bych tam ten led neměl dávat, ale v tý skříni je kdovíproč horko jako ve výhni. Musím si do ní pořídit nějakou malou ledničku.“

Pavel usrkl trochu skotské whisky, hodil další zakrvácený ubrousek do koše a zvedl před sebe ruku dlaní vzhůru a vylil si na ní celý obsah sklenice.

„Kdybych věděl, co hodláš udělat, nalil bych ti nějakou levnou vodku,“ pozoroval se zájmem jeho konání Gregor, aniž by si všímal louže a spousty střepů na podlaze po celé své kanceláři. Jessika mezitím někam odběhla. Pavel tipoval, že buď šla zvracet, nebo informovat uklízečku.

„Tohle nestačí,“ zamumlal při pohledu na stále krvácející ránu. Cítil, jak alkohol na obnaženém mase pracuje, ale i když to pálilo stejně jako před chvílí v očích, věděl, že tentokrát to má svůj účel.

„Jak nestačí?“ Greg pozoroval náplň sklenice proti světlu z okna. Točil přitom sklenicí jako profesionální degustátor vína, i když Pavel věděl, že jediné, co se jeho příteli právě honí v mysli, je potřeba spláchnout trpký den a nechat otupělou mysl, ať si na své problémy vzpomene až zítra ráno, ne-li odpoledne.

„Bude to potřeba zašít.“

„Chceš hodit do nemocnice?“

“Kdybys byl tak hodnej…“

„Jasně, žádný problém. Jen upozorním personál, že jedu do Pelhřimova.“

„To nebude potřeba.“

„Proč?“ prudce se Gregor zastavil v půlce cesty ke vstupním dveřím do sálu. Všechno zlato se ještě několik centimetrů pohybovalo nastoleným směrem, než si uvědomilo, že jeho majitel se nehýbe, a s chřestěním dopadlo zpátky na jeho hruď a svalnatá předloktí.

„Dokážu si to zašít sám,“ nedokázal Pavel odtrhnout oči od rány. Jinak by viděl, jak jeho příteli zmizela barva z obličeje.

*

O pět minut později seděl Pavel na místě spolujezdce v luxusní Audi a neustále si prohlížel každý detail interiéru vozidla, zatímco Gregor jel po okresní silnici rychlostí blížící se dvojnásobku povoleného limitu. Začal foukat silný vítr, takže i přes kvalitní odhlučnění vozidla slyšeli, jak v lesích po stranách praskají větve.

„Co doma?“ přerušil Pavel několikaminutové ticho.

„Ale,“ pročísl si Gregor pleš a pohled mu sklouzl na Pavlovo zranění, „Sergej se mnou zase nemluví a bejvalka mi to samozřejmě vyčítá. Prý se nediví, že se mnou nemluví, když jsem ho pojmenoval Sergej.“

„Já myslel, že se u vás v rodině dědí mužské jména ob generaci.“

„No právě!“ bouchl Gregor dlaní do opracovaného nalakovaného dřeva vedle řadicí páky, až to zadunělo. „Já s tím vlastně nemohl nic dělat. Táta byl Sergej, děda Gregor a tak dále. Kdyby se narodila holka, mohla si ji pojmenovat klidně Fiona, ale tohle je moje rodinné dědictví už z dob, kdy můj praprapraděd přijel ze Sibiře.“

„Chápu,“ pokývl hlavou Pavel, „ale tak proč je na tebe naštvaný?“

„Ani pořádně nevím. Asi mu ve dvaceti není příjemný, že jeho otec je majitelem vyhlášeného bordelu široko daleko. Představ si, že raději tráví víkendy v Brně, než aby přijel domů.“

„To znám až moc dobře,“ povzdychl si Pavel. „Myslíš, že Petr chce taky trávit s taťkou doma čas? Kdyby měl třeba v Praze holku, tak to pochopím, ale podle jeho vyprávění tráví veškerý čas v knihovně.“

„Knihovny maj otevřeno přes víkend?“ nadzvedl obočí Gregor.

„Vidíš, to mě nenapadlo. Tak asi v tom bude holka.“

„Tak tim pádem je ale všechno v pořádku, ne?“ pousmál se trpce jeho přítel. „To se mu divíš, že chce být raději s nějakou babou, než se svým starým formaldehydem nasáklým otcem?“

Pavel jeho rýpnutí velkoryse přehlédl. Automobil s hlasitým řevem ze dvou výfuků zajel na příjezdovou cestu policejní stanice.

„Objeď budovu. Můžeš zaparkovat u zadního vchodu.“

„Jistě, jak si mladý pán přeje. Čím dál pojedeme, tím bude můj taxametr spokojenější.“

Motor ztichl. Pavel se otočil na svého přítele.

„Jdeš se mnou?“

„Uvidím tam něco, co bych neměl vidět?“ ošil se Gregor.

„Ne,“ vzal Pavel za kliku, „pokud ti nevadí pohled na čistou kancelář s knihovnou plnou výtisků o anatomii.“

I když se stále zvětšující síla větru opírala do zavřených oken, až v nich nepostřehnutelně praskalo, uvnitř kanceláře bylo kupodivu teplo. Gregor se uvelebil do křesla pro hosty a s nohama na stole pozoroval Pavla, který si z vedlejší místnosti s nápisem Pitevna přinesl pár balíčků a pečlivě je rozložil na stole. Všechny vypadaly odpudivě, ale nešel z nich takový strach, když si Gregor uvědomil, že jejich obsah se jemu do kůže zavrtávat nebude.

Pavel si sedl za stůl a z jednoho šuplíku vytáhl malou lahvičku s tmavým sklem.

„Budeš potřebovat asistenci?“

„Ani ne.“

„To je dobře. Nechtělo by se mi v tomhle nečase někoho shánět.“

Pavel se uchechtl. Odšrouboval víčko z neprůhledné lahvičky. Místnost prosytil alkoholový pach, který Gregora bratrsky šimral v nose a pálil v očích. Na Pavlovi žádná reakce na etanol vidět nebyla. Přiložil několik tampónů k hrdlu lahve a otočil ji dnem vzhůru. S trpkým výrazem ve tváři se dal do desinfekce rány.

„To nechápu,“ s pohledem upřeným na práci Pavel zadrmolil. „Jsi chlap jako hora a rozhodně jsi v životě viděl věci, který si neumím představit a ani o nich nechci vědět. A pak je ti špatně při pohledu na trochu masa.“

„Neříkám, že je mi špatně, ale nepotřebuju je vidět. Myslíš, že jsem v životě zažil bůhvíco? Neříkej, že jsi nikdy neviděl v někom zabodnutý nůž nebo někoho postřelenýho. A kromě pár zmlácenejch kurev jsem asi v životě neviděl nic víc než ty. I když kromě toho, ty víš…“ Gregor v půlce věty zmlkl a otočil hlavu k oknu, aby se nemusel dívat, jak si Pavel právě zapíchl zahnutou jehlu s navlečenou nití do kůže.

„Kromě čeho?“ zeptal se roztržitě, aniž by vzhlédl od své práce. I když se snažil před kamarádem působit profesionálně, cítil, jak se mu ruka, kterou šil, neovladatelně třese. Nebylo to ale bohužel z důvodu šití vlastního zranění, jako spíš dovětek událostí z posledního týdne.

„Nemysli si, že ti to zazlívám,“ zašeptal Gregor s pohledem stále upřeným před sebe, „ale jen je to proti mému chápání.“

„O fem to mluvíf?“ zeptal se Pavel, držíc předními zuby jehlu, od které se táhla nit až k zakrvácené dlani. Druhou rukou zatím slepě začal hmatat po stole a hledat nůžky.

„No, neber si to osobně, ale bejvalka říkala, že si Sergej myslí, že to na Petrovi nechalo větší následky než ta tragédie.“

Pavel s jehlou stále v zubech zvedl překvapeně obočí.

„Ale já si to nemyslim!“ zablekotal Gregor a sundal nohy ze stolu, aby se mohl v židli nahnout a být tak blíž svému příteli. „Jen mě to překvapilo, že jsi toho byl schopný.“

Ozvalo se cvaknutí nůžek a doktor jehlu se zbylým kouskem niti vyplivl rovnou do koše.

„Aha, tohle myslíš,“ řekl tlumeně.

Gregor měl nejistý pocit, že právě šťouchl do vosího hnízda, které nikdy nemělo být probuzeno k životu.