KAPITOLA TŘETÍ

„Jak ses měl, tati?“

„Hm?“

„Povídám, jak ses měl?“

„Ale jo, dobrý.“

Opět nastalo ticho.

Seděli společně v malé jídelně. Petr, jeho syn, právě dojídal třetí trojúhelníček dovezené pizzy. Sáhl do krabice pro další, aniž by spustil oči z otevřené knihy opřené o mísu s ovocem.

Pavel se zatím své porce ani nedotkl. S lokty na stole se čelem opíral o první články prstů. Přemýšlel. Ráno se ještě jednou vytratil z domu a prošel lesem ke klubu pro auto. To nyní stálo zaparkované na vjezdu do garáže a Pavlovi sloužilo jako skoro dvoutunová upomínka nočních událostí. Hlavou se mu honily obrazy rozvátého listí, ruce zamazané od hlíny a slabý svit z mobilu na lesní stezce.

„Vypadáš přepracovaně,“ objevily se synovy oči nad vrcholem knížky. Pavel v nich poznal ustaraný výraz. Něco, co kdysi mívala i jeho matka. Jeho obočí se zkrabatělo tak, že vytvořilo úzkou rýhu nad kořenem nosu.

„Neměl jsem lehký týden,“ přikývl doktor Straka a s odporem se pustil do pizzy. „Ale co ty? Povídej, jaký je studentský život na koleji?“

„Právě teď nic moc,“ odmlčel se jeho syn na chvíli, než přečetl další odstavec. „Je toho teď opravdu hodně, takže většinu volného času strávim v knihovně.“

„Neříkej, že si nenajdeš alespoň trochu času a nevyrazíš někam se spolužáky?“ odhodil pizzu po prvním soustu zpátky na talíř. Z množství protlaku, které se při kousnutí vylilo zpod vrstvy sýra na jeho ruku, se mu zvedl žaludek. Aby zakryl dávení, zakašlal a utřel si ruce špinavé od kečupu do ubrousku.

„Není snadný po celém dni učení vypnout a jít někam ven,“ nevšímal si Petr otcova chování a dál si vychutnával již poslední kousek pizzy. „Stejně mi to učení pak hlavou šrotuje. A když se mi povede uvolnit, narazim na spolužáky, kteří nemluví o ničem jiném a je to tu znova.“

„Uvolníš?“ zkrabatil čelo Pavel. V hrudi mu na chvíli přestalo zběsile poskakovat srdce, které svůj rychlý tep od rána nezměnilo. Konečně se mohl soustředit i na jiný problém. „Jak uvolníš?“

„Ale tati,“ zvedl se s povzdechem Petr od stolu a odnesl talíř do dřezu. Ozval se zvuk tekoucí vody. Doktor ho chvíli podezíral, že začal mýt nádobí jen kvůli tomu, aby se svému otci nemusel dívat do očí.

„Petře, já mluvím vážně. Myslíš, že já jako student na medicíně neměl přístup ke drogám? Já si je mohl i sám vyrábět v laborce, chápeš?“ odnesl talíř ke kuchyňské lince, doufaje, že si jeho syn nevšimne, jak kulhá. Postavil se vedle něj a zadíval se mu do tváře. Petr s rukama ve dřezu jen dál zíral na špinavé nádobí.

„Já neberu drogy, tati.“

„Vážně? Někdy se mi zdá, že vy mladí máte pokřivený pohled na to, co je ještě droga a co už ne.“

Větší silou než chtěl, hodil talíř mezi ostatní do dřezu. Ozval se zvuk rozbíjeného porcelánu.

„Au! Co to sakra děláš?“

Petr zvedl ze špinavé vody ruku, která se ihned zabarvila lesklým proužkem krve, který pokračoval od dlaně po předloktí. Petr se zájmem ruku zvedl, aby viděl, jak mu krev pokračuje až k lokti. Než stihl jeho otec cokoliv udělat, sesul se bez jediného slova na podlahu.

*

Petr stále trochu zelený ležel na gauči v pracovně. Na čele měl mokrou utěrku. Pavel využíval chvíle, kdy byl jeho syn stále v bezvědomí a vyčistil mu ránu na dlani. Byl to sotva centimetr dlouhý řez, ale silně krvácel.

Jak je to možný, pomyslel si, když přetahoval proužek lepenky, kolem ruky, aby mu ránu stáhl. Můj otec doktor, známý chirurg, já jsem taky doktor a on? On sebou švihne při pohledu na trochu krve.

Dokončil první pomoc a rychle sebral pár zakrvácených tampónů a strčil si je do kapsy, protože Petr se začal probírat.

„Co se stalo?“ zamumlal a jednou rukou si přitiskl hadr k čelu.

„Omdlel jsi,“ Pavel se to pokusil říct normálním hlasem, ale i tak v něm zazněla slabá výčitka.

„Aha,“ prohlédl si Petr obvázané zápěstí, „díky za první pomoc.“

„Nemáš za co,“ vstal doktor a odnesl lékárničku zpátky do skříně. „Děje se ti to pokaždé? Jako malej si tenhle problém neměl.“

„Jen když je to moje krev,“ pokusil se Petr posadit. Zelená v jeho tváři vybledla a on si raději rychle opět lehnul. Pavel to mlčky pozoroval.

„Tady máš,“ podal mu širokou sklenici na whisky plnou vody. „Vypij to do dna.“

Odsunul synovy nohy z druhé poloviny gauče na zem a sedl si. Zacinkalo sklo. To když sám postavil stejnou sklenici, jakou měl v ruce i jeho syn, na stůl a nalil si do ní vizoura. Poté se otočil k Petrovi, jestli je jeho sklenice už prázdná.

Ten rychle dopil vodu, posadil se a natáhl sklenici k otci.

„Tohle bys mi jako doktor naordinoval po ztrátě vědomí?“

„Samozřejmě že ne. Který doktor by ti nabídl panáka po ztrátě vědomí?“ sáhl do kapsy a vytáhl krabičku cigaret. Petr si bez jediného slova vzal, s cigaretou v koutku počkal, až si otec připálí, a poté si od něj půjčil zapalovač. „Ale popravdě moji pacienti jsou vcelku nenároční.“

Myslel to jako vtip, ale Petr místo pousmání naprázdno polkl.

„Chceš tenhle tvůj problém nějak řešit?“ zkusil doktor spěšně změnit téma.

„Nepotřebuju ho řešit.“

„To si vážně myslíš?“ i když si to Pavel nechtěl připustit, cítil se zahanbeně, že právě jeho syn…

„Musíme o tom vážně teď mluvit?“ odložil Petr prázdnou sklenici. Lokty se opřel o kolena, prohrábl si vlasy a zadíval se z okna ven na zahradu. Pavel si až teď všiml, jak je jeho syn ztahaný. Pod očima měl modré kruhy, které v několika místech překřižovaly vrásky člověka, který toho moc nenaspí. V tuhle chvíli ale řešili něco důležitějšího.

„Co když…“ vstal Pavel z gauče a přešel ke stolu, aby si sklenici dolil. „Co když pojedeš autem se svou rodinou a budete mít nehodu? Kdo ošetří tvou manželku, když ty sám budeš ze hry, protože ti poteče krev z blbýho nosu, zatímco tvoje žena bude vedle tebe umírat?“

„Kdyby moje žena zemřela při autonehodě, tak se zabiju,“ odpověděl naprosto chladně Petr s pohledem upřeným do zahrady.

Ozval se třesk rozbíjeného skla.

Pavlovi vypadla sklenice s whiskou z ruky přímo na žáruvzdorné dlaždice před krbem. Nevšímal si střepů ani rozlitého alkoholu, který pomalu stékal na drahý perský koberec. S němým úžasem se díval na syna. Vážně mu právě Petr vyčetl, že sám nespáchal sebevraždu, když jeho vlastní matka, Pavlova manželka, zemřela?

„Chci tím jen říct…“ zkusil začít nějak Petr, aniž by si uvědomoval, že jeho otec právě prodělává druhou mrtvici tentýž den, „že to neberu jako problém. Díky tomu vím, kdo jsem. Díky tomu vím, co s mým životem. Je to složitý.“

Pavel neodpovídal. Místo odpovědi přemáhal strašlivou bolest v levé hemisféře. Připadal si, jako by mu někdo vyvrtal do lebky díru a teď s každým úderem srdce kapal horké olovo přímo na jeho mozkovou kůru. Zatmělo se mu před očima, ale dál cítil, že se mu nějakým nadpřirozeným způsobem povedlo zůstat stát. Petr zatím dál mluvil, ale Pavel z jeho monologu nevnímal ani slovo.

„… A proto nikdy nepochopím, jak jsi to mohl udělat!“ zakřičel Petr poslední větu, což byl jediný důvod, proč ji jeho otec dokázal přes hukot v uších slyšet. Jeho syn vyskočil z gauče a bez jediného pohledu na svého otce utekl z místnosti pryč.

Hned, jak se za ním zabouchly dveře, se Pavel svezl na studené dlaždice před krbem a stulil se do klubíčka.

*

Probral se až skoro po hodině. Celé jeho tělo se topilo ve studeném potu a každý sval ho bolel, jako by právě uběhl maraton.

Podařilo se mu doplazit až ke gauči, aniž by se pořezal o rozbité sklo. Vyškrábal se do něj a lehl si. Naštěstí měl přes záda pohovky přehoz, který teď roztřesenou rukou stáhl na sebe a doufal, že ho tenký materiál ochrání před prochladnutím. Usnul.

*

Běžel lesem, ale kdykoliv se ohlédl, věděl, že je něco těsně za ním, i když to neviděl. Aniž by hledal logickou podstatu toho nápadu, uvědomil si, že by ho stín nemusel pronásledovat do míst, kde je světlo.

Ve chvíli, kdy ho to napadlo, se před ním mezi korunami stromů vykreslila rovná střecha budovy se čtvercovým půdorysem. U zadního vchodu se svítilo.

Přeběhl malé parkoviště a vběhl do světla přesně v okamžiku, kdy se o něj něco otřelo směrem od pravé klíční kosti až po lopatku, až mu to roztrhlo látku saka, košile a kůži. S vibrujícím srdcem se otočil, ale ve tmě nebylo nic vidět.

Dveře klubu se samy otevřely a on vešel dál, i když mu slabý hlásek v hlavě radil, že bezpečnější by bylo zůstat v bezpečí světla žárovky až do rozednění. V zadní místnosti nikdo nebyl, ale z klubu se stejně jako vždy ozývala taneční hudba.

Prošel dveřmi do Gregorovy pracovny a dalšími rovnou do hlavního sálu. Nikdo tu nebyl kromě Jessiky za barem, která s prázdným výrazem utírala sklenici.

Sedl si na barovou stoličku.

„Dva absinty,“ ozval se přímo vedle jeho ucha šepot, který barmanka v žádném případě nemohla slyšet.

Pavel se otočil za hlasem, ale nikdo na vedlejší barové stoličce neseděl. Pohledem se opět vrátil k nehybné Jessice, která jen s železnou vytrvalostí dál drhla malou utěrkou sklenici. Překvapením málem vykřikl, když si všiml dvou sklenic se zelenou tekutinou, které na baru rozhodně před chvílí nebyly.

Pozvedl jednu sklenici, aby se přesvědčil, že je opravdu pravá tak, jak může ve snu být. Druhá sklenice mezitím zmizela.

„Opět na mor?“ ozvala se žena vedle něj.

Pavel přestal ovládat své tělo. Jako divák pozoroval, jak se jeho hlava stáčí za tím hlasem, jak pozvedá sklenici a přiťukává si s tím neforemným stvořením, kterému zpod kštice černých vlasů nebylo vidět do obličeje. Nedokázal na ni zaostřit. Jediné, co z celého jejího těla vnímal, byly upnuté šaty a boty. Zbytku těla se prostě světlo vyhýbalo.

Uslyšel třesk rozbíjeného skla a periferním viděním, protože stále nemohl pohnout hlavou, viděl, jak Jessika dále tře holýma rukama zbytky skleničky, která jí praskla v rukou. Čím víc krve kapalo na zem, tím urputněji Jessika vykonávala svou činnost, doufaje snad, že tím sklenici očistí.

Jeho spodního rtu se dotklo studené sklo, jak si bezděky přiložil sklenici ke rtům a vypil ji až do dna. Cítil mezi zuby jemná zrnka něčeho, co rozhodně do absintu nepatří, a když odtahoval ruku se sklenicí od úst, zahlédl na jejím dně zbytky nerozpuštěného prášku.

Temná postava před ním se k němu nahnula. Její obličej teď byl sotva deset centimetrů od Pavla, ale i tak v něm nedokázal rozeznat jedinou strukturu.

Najednou se v klubu zhaslo. Dokonce i sykot, který v posledních několika vteřinách vydávala Jessika za barem, ustal. Kolem Pavla bylo naprosté ticho a on opět věděl, že v té tmě je něco, co sem nepatří.

Zadržel dech, aby mohl slyšet to, co se ve tmě pohybovalo, a s podivem zjistil, že na své tváři cítí teplý dech, ze kterého čpěl lehký alkoholový opar. Zaměřil se na tmu před sebou a vší silou se pokoušel svůj zrak přimět, aby rozeznal, co je jen několik centimetrů před jeho obličejem.

Najednou se před ním otevřely oči se žlutým bělmem a malými černými zorničkami. Duhovky chyběly.

„Jsi můj!“ zachroptěl hlas, který po vteřině nahradil trhaný zvuk, když cizí ruce vzaly za lem Pavlovy košile a roztrhly ji společně s hrudním košem. 

*

Když se probral, venku již začínalo být šero. Musel prospat skoro celé odpoledne. Kupodivu se cítil fyzicky lépe. I když ho stále bolely svaly, ruce se mu přestaly třást a mžitky před očima zmizely.

Po psychické stránce to už bylo horší. Přešel k šatní skříni, a i když na něm pot uschnul, převlékl se a sedl si s dokumenty slečny Ostré k laptopu. Pokoušel se pracovat, ale myšlenky mu přeskakovaly jedna přes druhou.

V celém domě bylo ticho. Pavel v duchu počítal s tím, že Petr je zavřený nahoře ve svém pokoji a čte ty dvě zatracené knihy, na které se při příjezdu vymluvil. Každopádně za celou hodinu, co on sepisoval pitevní zprávu, se ze shora neozval jediný zvuk.

Když byl čas večeře, přešel Pavel do kuchyně, aby se podíval, jestli jsou v lednici alespoň základní potraviny, aby mohl něco uvařit, nebo opět skončí na dovezeném jídle. Dřez byl kupodivu uklizený. Při pohledu do něj pocítil záchvat zahanbení, když si představoval, jak tu Petr uklízel svou vlastní krev, zatímco on spal ve vedlejším pokoji na gauči.

Na lednici na něj čekalo překvapení v podobě nalepovacího štítku se vzkazem. Odtrhl jej a přešel s ním ke světlu, které zářilo z lustru nad jídelním stolem.

Kolikrát to ještě budeme probírat? Potřebuji se teď soustředit na učení. Příští víkend opět přijedu.

                                                                                                                                                    Petr

Pavel si vzkaz přečetl dvakrát, než mu došlo, že je v domě sám. Zmačkal lístek do ruličky a hodil ho směrem k odpadkovému koši, ze kterého visela utěrka s rudými fleky. Netrefil se, ale nevěnoval tomu pozornost.

Zhasl v kuchyni a bez večeře vyšel do patra. Po cestě ze sebe shazoval oblečení. Když na sebe ve sprchovém koutu pustil proud teplé vody, sykl bolestí.

Otevřel dvířka od sprchové koutu a podíval se do zrcadla nad umyvadlem. Tam na něj čekalo druhé, ale o to podivnější překvapení večera.

Na pravém rameni se mu táhly čtyři úzké dlouhé jizvy od klíční kosti až po lopatku. Jizvy vypadaly jako několik let staré, ale Pavel si byl jistý, že je ještě dnes ráno neměl.