99,-

Hadr stáhl vrstvu saponátu ze skla a v odraze se objevil zamračený obličej statného šedesátníka s prošedivělými vousy a prořídlými vlasy. Ať se snažil sebevíc, výloha byla desítky let stará, plná malých i velkých oděrek a škrábanců. Navíc ji pokrývala vrstva našedivělého povlaku, který zůstal po sundání reklamní fólie, která dříve zakrývala spodní polovinu skla. I tak si pan Klíma každé ráno po otevření našel chvilku, aby svedl další boj s větrnými mlýny a v duchu přitom mohl prosit, aby nějaké budižkničemu během noci výlohu vysklil a byl důvod ji vyměnit.

Narovnal se a s hadrem v jedné ruce a saponátem ve druhé ustoupil a prohlédl si svou práci. I když skutečně žádné změny nedosáhl, připadalo mu, že stojan s obrovským nápisem Valentýn – udělejte radost svým bližním, který zabíral skoro čtvrtinu obchodu, konečně víc vynikl i se všemi bonboniérami a pugéty v něm.

Pasáží prošlo několik na první pohled unavených studentů s baťohy na zádech. Skupinka deseti lidí a jen dva z nich si povídali. Ostatní se buď dívali do mobilu, nebo měli sluchátka a jeden neomaleně zíval a v ruce svíral papírový kelímek se znakem McDonaldu. Ani jeden z nich se do nabídky obchodu nepodíval, dva z nich si změřili staršího muže v čistě bílé zástěře, kterou kazily dvě namodralé kapky saponátu.

Vzduchem se mihla vůně pražené kávy a na okamžik vykouzlila panu Klímovi neznatelný úsměv na tváři. Ten ale zmizel stejně rychle, jako se objevil, když si vzpomněl na hodnoty tlaku a doktorův přísný monolog. Podíval se na své ošoupané hodinky, které dostal k dvacetiletému výročí v bývalé práci. Řemínek si nechával již dvakrát vyměňovat a rám ciferníku zdobila směsice rýh od dennodenního používání. Podle hodinek už ti středoškoláci měli dávno sedět v lavicích. S tichým brumláním o flákačích se vrátil zpátky do obchodu a pod prodejním pultem zapnul rychlovarnou konvici. Ze šuplíku vytáhl hrnek a dózu a odšrouboval plastové víčko. Přičichl a doufal, že ve vůni ucítí stejně hořkosladký podtón, jaký se linul za studenty. Nic. S nechutí nasypal vrchovatou lžičku té bezkofeinové směsi do hrnku a naštvaně hodil dózu zpátky do šuplíku.  

Když odcházel ke skříňce, kam chtěl odložit čistič na okna, zakopl o mohutnou krabici. S tichým nadáváním poskočil na jedné noze, až se ozvala tupá bolest v operované kyčli. Krabice tu večer nebyla. V obchodě se musel během rána stavit majitel, a aniž by svému jedinému zaměstnanci dal cokoliv vědět, přivezl nové zboží.

Pan Klíma odložil saponát do skříně a sehnul se pro krabici a zvedl ji na pult. Mechanickým pohybem vyndal z kapsy zástěry kobercový nůž, cvakl jím do první pozice, aby z něj vyčnívala jen sotva tři milimetry dlouhá hrana ostří, a zkusmo po ní přejel bříškem palce. V tichu prázdného obchodu se šelest přejíždění holé kůže po ostří nesl jako skřípání nehtů po tabuli. Po zádech mu přejel mráz, takže raději zapnul rádio nad kasou, ze kterého začala hrát klasika z osmdesátek.

Rozřízl krabici a objevil v ní natěsno vyskládané tabulky čokolád, že ani nešly po jedné vyndat. Seřízl tedy i kartón po straně a vysypal obsah na pult. Podle různě barevných německých nápisů, kterým nerozuměl, poznal, že se jedná o více než dvanáct druhů. Na každé čokoládě v rohu byl zlatý znak o velikosti koruny ve tvaru pečetě s nápisem 1€. Mezi rozsypanými čokoládami objevil jediný papír, na kterém byla vystavena faktura a z druhé strany stručné instrukce od majitele:

Akce na Valentýna. Jedna čok. Za 39,-, 3 čok. Za 100.

Klíma nevěděl, jestli se má začít smát naivitě toho mladého obchodníka, nebo nadávat na další zbytečnou práci, která stejně drastický obrat nepřinese. A koho to bude vina? Samozřejmě prodavače!

Sotva třicetiletý chlap, jemuž tento obchod patřil, se nechával oslovovat Pane inženýre a kromě dalších dvou obchůdků, které zdědil po otci, ho živilo pět billboardů kolem dálnice, které vlastnoručně vylepoval a každý týden objížděl ve svém Superbu, jestli na nich nepraskly žárovky, nebo si je nepodepsali sprejeři. Zbytek času podle pana Klímy musel trávit brouzdáním po sociálních sítích, protože i v té krátké době, co v obchodě jednou týdně strávil, nepustil mobil z ruky. Dokonce od něj sotva odvrátil zrak i během hovoru se svým zaměstnancem, což Klímu zpočátku děsně vytáčelo. Ale zvyknul si.

Vyrovnal řady čokolád do sloupků na pult podle příchuti a z desek pod kasou vybral předem natisknuté číslovky a písmena. Nalepil je na tvrdý kartón, který položil na nejvyšší komínek.

Od dveří se ozvalo cinknutí a vešel statný muž se strništěm upravených vousů v obličeji s ostrými hranami, kterému dominoval špičatý orlí nos. S mírným zakašláním kývnul směrem k prodavači a s rukama v kapsách kabátu zamířil ke stojanu květin a bonboniér.

Prodavač pozoroval každý jeho pohyb, zatímco automaticky začal kobercovým nožem rozřezávat krabici na kartónové desky, které po konci šichty nahází do kontejneru na tříděný odpad. Muž se sehnul ke květinám, vytáhl růži a přivoněl k ní. Na zem upadl jeden z lístků, ale toho si zákazník nevšiml. Prodavač se ale zatřásl při představě, že musí projít celým obchodem kvůli jedinému lístku uprostřed podlahy. Vždyť úplně bije do očí! S povzdechem obešel pult a došel k zákazníkovi.

„Mohu vám nějak pomoci?“

„Vlastně ano,“ odpověděl překvapeně muž a narovnal se. V rukou pořád držel květinu. „Bylo by možné třeba několik růží svázat do kytice?“

„Nejsem profesionální květinář, ale nějakou stuhu tu pro tenhle účel mám,“ usmál se pan Klíma a sehnul se ke květinám a začal vybírat ty nejhezčí. Spadlý lístek zvedl ze země a vložil si ho do kapsy. „Kolik jich bude?“

„Sedm,“ odtušil muž a obrátil se ke stojanu s přáníčky. „A k tomu nějaká bonboniéra,“ dodal, když si přečetl první růžové přání a rychle ho vložil zpátky. „To se jen tak nevidí, aby se v dnešní době v obchodě zaměstnanci věnovali hostům i jindy než jen při placení.“ Usmál se a odhalil řadu lehce nažloutlých, ale perfektně rovných zubů. V tom úsměvu bylo něco přirozeného, upřímného. Nezůstal totiž jen záležitostí rtů, ale zároveň se pánovi objevila řada vrásek kolem očí s radostně rozšířenými zornicemi.

„Celý život jsem v práci komunikoval s lidmi. Přijde mi samozřejmé navázat kontakt s někým, kdo sem přišel. I kdyby si někdo chtěl koupit jen krabičku cigaret, zeptám se, jak se mu daří.“ Pan Klíma přešel zpátky k prodejnímu pultu a vyrovnal na něj kytici. Z rádia začal hrát Bon Jovi a jeho Living on a prayer. Připomnělo mu to jeho první dovolenou na západ v roce 1987, kdy na základě pracovního víza odletěl na týden do Londýna a společně s překladatelem se zúčastnil nedůležité konference. Manželka zůstala doma se synem, který se připravoval na maturitu. Každé ráno, když si v hotelu během holení v koupelně zapnul rádio, hrála tahle písnička a moderátor, jak mu překladatel vysvětlil, oznámil, že se stále drží na vrcholu žebříčku. A taky ji slyšel z nedaleké kavárny, zatímco se díval, jak hubený vytáhlý černoch, sotva patnáctiletý kluk, utíká pryč a v jedné ruce drží jeho peněženku značky Baťa a ve druhé nůž, se kterým mu před pár vteřinami vyhrožoval. Ruce se mu při té vzpomínce roztřásly zlostí a stuhu, kterou právě uvazoval, přetrhl.

„A ještě támhleto Chardonnay a to by mělo být všechno.“ Probral ho ze zasnění zákazník, který z náprsní kapsy kabátu vytáhl hotovost v malém koženém pouzdře s chromově lesklou sponou.

Kasa při otevření zacinkala stejně, jako cinkaly její starší sestry před čtyřiceti lety, a otevřela své útroby. Pan Klíma přijal bankovky, vrátil zpátky drobné a loktem zavřel zásuvku kasy. Zákazník se s rukama plnýma dárků a s neskrývaným očekáváním příjemného večera zastavil pod zářivkou nad vchodem a zkoumal etiketu vína.

Pan Klíma si ho přestal všímat. Došel zpátky k valentýnskému stojanu a sáhl pro jednu menší bonboniéru s červenou látkovou mašlí. Ta naoko vytvářela dojem složitého uzlu, který ale kazila vrstva silikonu, co ho držela pohromadě. Datum na obalu prozrazovalo exspiraci, která měla vypršet v červnu. Položil bonboniéru na pult a vedle ní těžké červené desky s kovovým středovým vázáním, které podle vyboulené přední strany prozrazovaly množství dokumentů. Cvaknutí propisky se ozvalo ve stejné chvíli jako cinknutí dveří a sympatický zákazník s pozdravem odešel.

Klíma se nad katalogem přikrčil jako zloděj nad kradenými diamanty a začal do kolonky psát název bonboniéry, cenu a nakonec do kolonky data exspirace napsal římskou dvojku a rok. Z bonboniéry strhl cedulku s nápisem 99,- a spokojeně ji zastrčil do látkové brašny pod pultem a na tváři mu vykvetl podobný úsměv, jaký měl před chvílí muž ve dveřích. V interpretaci pana Klímy v něm ale chyběla nutná jiskra. Jako když vedle hořící svíčky někdo postaví její dvojče se skomírajícím plamenem. Kradený věc, ač má být dárkem, nikdy nemůže udělat takovou radost. Ale přece nevyhodí hodinu a půl své dnešní práce kvůli monstrózně velké krabici, která v sobě ukrývá sotva pár desítek gramů čokolády? Studený vítr, který obchodem provanul při otevření dveří, se mu opřel do zad. A v rádiu přestal hrát Bon Jovi.

Pan Klíma si nejdříve myslel, že se otevřely naprázdno vlivem průvanu, který pasáží běžně profukoval a s nabírající intenzitou se opíral do okna výlohy. Dnes ale bylo skoro bezvětří. Naklonil se přes pult a uviděl sotva pětiletého chlapce ve špinavé teplákové soupravě, jak vykulenýma očima pozoruje komínky čokolád a nervózně přitom žmoulal papírový kapesník mezi tmavými prstíky se špinavými nehty. Jeho černé kučeravé vlasy, tmavě hnědé oči a celkově zanedbaný vzhled dával jasně najevo, že se jedná o další děcko z nedaleké bytovky. Klíma si ho se zabručením ošklivě změřil a chlapec se roztřásl, raději obrátil pohled k čokoládám a přešlápl z nohy na nohu.

„Nepozdravíš?“ zeptal se zastřeným hlasem prodavač a představil si ho jako začínajícího zločince, který za pár let vymění umolousaný kapesník za svůj první nůž.

Chlapec beze slova natáhl ruku k tabulce mléčné čokolády.

„Doufám, že to zaplatíš,“ položil obrovskou dlaň pan Klíma na vrch komínku čokolád a zamezil tak chlapci, aby si jednu vzal. Tomu přeletěl pohled zpátky ke stále otevřeným dveřím. „Třicet pět korun.“ V hlavě pana Klímu napadlo, jak je zbytečné chlapci říkat cifry. Na první pohled bylo jasné, že počítat ještě neuměl. A se vzděláním, které mu jeho rodiče nabídnou, to nebude umět možná nikdy.

„Máma…“

„Tak počkáme, až přijde a pak teprve si ji můžeš vzít.“ Pokusil se napodobit bodrý hlas hodného prodavače s pojízdným vozíkem zmrzliny, ale slova drtil skrze zuby jako zrnka písku. Ruku z komínku nesundal.

„Máma ji ale… ale potřebuje.“

Než se pan Klíma stihnul nadechnout k odpovědi, malá ručka se špinavými nehty v mžiku oka přeskočila na druhý komínek s příchutí nugátu a její majitel pří úprku ještě stačil kopnout do dveří, aby se zavřely.

Prodavač vyrazil k okraji pultu, který byl nelogicky umístěný na druhé straně než východové dveře. V hlavě mu vytryskl proud nadávek a trpký pocit nenávistného vzplanutí. Co si sakra ty děcka myslí? Že jen kvůli jejich nízkému věku se o drobné krádeže nebude nikdo starat? Možná do dokonce jeho vlastní rodiče poslali, aby něco vzal. Přece si nebudou špinit sami ruce, když mají doma někoho, komu to projde?

Se zafuněním vrazil do východových dveřích půl vteřiny předtím, než se stačily zavřít, a on by se musel zdržovat braním za kliku. Rychlým pohledem zkontroloval obě strany pasáže. Věděl, že chlapec běžel vlevo, ale něco mu našeptávalo, že za rohem vpravo můžou čekat jeho komplici na to, až bude obchod prázdný. Nával adrenalinu a pocit ublíženosti, který v sobě nosil již od roku osmdesát sedm, mu ale nedovolil zastavit se a zamknout. V kyčli se mu po prvních spěšných krocích ozvala bodavá bolest, ale i tak doběhl až na kraj pasáže. Chtěl běžet dál, ale pak si povšiml na protějším chodníku automobilu, zpoza kterého trčely malé boty patami vzhůru. Horní okraj bot kryly umolousané tepláky. Klíma poznal malého zloděje. Proč tam ale klečel? Pokud by se chtěl schovat, mnohem lepší by bylo vlézt pod auto, nebo si alespoň kleknout v místech, kde měl vůz kola. Klíma zpomalil a klidně přešel ulici. Pokoušel se našlapovat tiše, ale v této městské části byl takový ruch, že to ani nebylo potřeba. Při posledním kroku, díky kterému se mu otevřel pohled na scénu, strnul.

Chlapec klečel sotva dva metry od něj, ale prodavače si vůbec nevšímal. Svou veškerou pozornost věnoval objektu před sebou a něco nesrozumitelného šeptal. Plakal. V jedné ruce držel rozbalenou tabulku čokolády a ve druhé hladil po havraních vlasech mladou ženu ve stejně umolousané teplákové soupravě. Ležela částečné opřená o bok auta a nereagovala.

Klíma se bezradně rozhlédl kolem sebe. Na chodníku sotva dvacet kroků od nich šel manažér s kufříkem v ruce a vedle něj žena, která vedla na vodítku psa. Oba byli otočení zády k nim, takže tudy museli sotva před půl minutou procházet. Nikdo jiný tu nebyl. Klíma přešlápl z nohy na nohu, jako by sváděl nějaký vnitřní boj. V okamžiku, kdy si uvědomil, co je správné, mu trvalo sotva dvě vteřiny, aby zahnal ostatní myšlenky. Přiskočil k ženě.

Chlapec lekl a padl vzad. Čokoláda mu vyklouzla z ruky a zapadla pod automobil.

Klíma si ho nevšímal a přiložil ženě ruku před ústa, aby zjistil, jestli dýchá. Jak byl nad ní nakloněný, ucítil z úst zápach acetonu. Položil ženu do stabilizační polohy. Když s ní začal manipulovat, cítil, jak se mu klepou ruce. Uklidni se! Vedle ženy ležela látková taška přes rameno. Když po ni sáhl, skočil mu chlapec po ruce.

„To není vaše!“

„Chci tvojí mámě pomoct,“ odstrčil ho hrubě pan Klíma, až si chlapec sedl zpátky na zadek a začal brečet. Doufal, že v něm najde telefon, kterým by mohl zavolat pomoct, protože svůj si nechal v obchodě. Místo toho mu padla do ruky oranžová krabička. Otevřel ji s pocitem, že našel poklad. Uvnitř byla jednorázová injekční stříkačka a lahvička s nápisem glukagon. Klíma stáhl krytku injekce, vstříkl obsah stříkačky do lahvičky s práškem, promíchal ji a nabral zpět o stříkačky. Vedle něj se ozvalo překvapené vzlyknutí, když zabodl ženě skrze tepláky injekci do stehna. „Teď jí můžeš dát tu čokoládu,“ hlesl. Poté se zvedl a vyrazil přes ulici.

„Kam dete?“

„Pro pomoc,“ odpověděl Klíma. Vběhl do obchodu, sáhl za pult do míst, kam si odkládal telefon a klíče. Uvědomil si, že stále v ruce drží použitou stříkačku a hodil ji do koše, ve kterém do té doby byl jediný lístek z růže. Telefon si u ucha přidržoval ramenem, když zamykal obchod.

„Jak jste nalezenou objevil?“

„Přišel pro mě do obchodu ten její kluk.“

Policista pokývl a zapsal si poznámku do bloku. „Saniťáci mi řekli, že jste provedl první pomoc. Vy máte provedený kurz?“ Sanitka se bez houkání rozjela ulicí. Kolem policejního auta s rozsvícenými majáky udělal hlouček tucet zvědavců. Někteří z nich drželi v ruce mobilní telefony, protože si před chvíli fotili, když ženu nakládali do záchranky.

„Kdyby jen kurz. Dělal jsem třicet let saniťáka. Hypoglykémii poznám až moc dobře.“

„A co děláte v obchodě? Myslím… tedy kvůli hlášení,“ dodal, když viděl obchodníkovy rozpaky.

„Přišel jsem o řidičák. Alkohol za volantem. Bez něj nemůžu tuhle práci vykonávat. Můžu si o něj zažádat zpět až příští rok. Ale to už budu mít jen dva roky do důchodu.“

„Rozumím,“ pokýval policista a cvakl tužkou. „To bude vše. Na shledanou.“

„Nashle,“ odpověděl tiše Klíma a šel zpátky do obchodu.

Došel za pult a opřel se lokty o desku, aby mohl složit hlavu do dlaní. Měl by mít ze sebe dobrý pocit. Vždyť té ženské zachránil život. Tak proč mu přijde, že ho na prsou něco tlačí?

Sáhl do brašny pod pultem a pod rukama nahmatal papírovou krabici s mašlí. Sáhl hlouběji a ucítil imitaci kůže. Vyndal peněženku, otevřel kasu a vložil do ní sto korun. Pak si všiml jednoho nižšího komínku čokolád. Otevřel v peněžence přihrádku s drobnými a hodil do kasy další dvě dvacetikoruny. S cinknutím kasu zavřel, opřel se o pult a s upřímným úsměvem pozdravil právě vcházející zákaznici.