I kdyby mě vyslýchali, mlátili, protáhli na skřipci, zavřeli do železný panny a zakončili to menším waterboardingem, nedokázal bych říct, jak jsem se sakra v té uličce ocitl. Okolní puch naznačoval, že sedím zády opřený o zeď, kam ostatní návštěvníci okolních hospod chodí vyprazdňovat svoje měchýře nebo žaludky podle toho, jak se večer vydařil. Dlaně založené na prsou byly úplně mokré. Ve stejném stavu byla i sepraná košile a kalhoty s prodřenými koleny. V duchu jsem se modlil a přitom nahlas nadával těmi nejvytříbenějšími výrazy dětí ulice, aby ta vlhkost byla od noční přeháňky a ne od zákazníka nejbližšího pajzlu, který si mě spletl s hromadou hadrů vhodných k označkování. Puch mi naznačoval to druhé, ale nechtěl jsem se s tím smířit. Stejně mi bylo tak špatně, že mi to ve skrytu duše bylo jedno.

Zakašlal jsem a přitom cítil, jak se mi bodavou bolestí v podbřišku snaží přeplněný měchýř dát najevo svou potřebu. Rozhlédl jsem se. V duchu jsem musel sám sebe pochválit, jak ještě dokážu být taktní. Když kromě páru o více jak šest metrů dál, kteří měli co dělat sami se sebou a navíc do těch stereotypních pohybů udržovat rovnováhu, v uličce nikdo nebyl, převalil jsem se na bok a rozepnul si kalhoty. Šlo to těžko, protože se mi prsty po několika strnulých hodinách na tripu klepaly jak nohy vězně kráčejícího na smrt.  

V ústí uličky zablikala červenomodrá světla.

Pár za mnou od sebe odskočil jako po ráně elektrickým proudem. Zatímco si žena urovnávala pod sukní kalhotky na své místo, muž komicky začal poskakovat, aby přes překrvená místa natáhl kalhoty. Cinkání opasku oznámilo konec scény, takže se chlap nahnul zpátky k ženě, opřel se jednou rukou o zeď a s ruměncem v obličeji s ní začal tlachat na téma pomočených houmlesáků v temných uličkách.

Mně nezbývalo nic jiného, než jen pozorovat, jak vyhublý policista v příliš velké uniformě (copak je nefasují?) vylezl z auta, odepjal od opasku okovanou baterku a posvítil mi přímo do obličeje. Paprsek světla mi sjel k bokům a pak zpátky k hlavě. Co sem asi mohl dělat? Už jste to někdy zkusili v půlce zadržet? Ani mě nenapadlo něco skrývat. Pokud byste brali tuhle nechutnou část města jako jeden velký dům, tahle ulice by byla žumpa. Močil jsem do žumpy, no a co?

Policista taktně počkal, až dokonám potřebu a zapnu si kalhoty.

„Dobrý večer, hnusáku.“

Než jsem stačil odpovědět, dopadl mi na bradu první kopanec.

 

 

„Takže ještě jednou,“ zhoupl se policajt na židli, aby se mohl nadechnout relativně čistého vzduchu z otevřeného okna za sebou. Můj odér mu asi nevoněl. „Našli jsme vás ležet pomočeného v uličce. Nemáte u sebe žádné doklady a vy s námi nehodláte mluvit?“

Odpovědí mu byl krvavý plivanec na podlahu. Levý dolní špičák se mi viklal a z prasklého horního rtu mi každou půlminutu vznikla další odpověď, kterých už byla podlaha plná.

„Víš, co dělaj v Rusku takovým zmetkům, jako jsi ty? Pošlou je do uranovejch dolů! Nemáš u sebe průkaz? Okej, nasedni na první vlak směr Sibiř a tam si klidně zdechni, ale předtím vykonáš službu veřejnosti. Ale né. U nás místo toho budeš dál vyžírat dávky, přes den krást, přežívat v kamrlíku přiděleným státem a noci trávit sjetej na dlažbě.“

Ta košile mu byla vážně moc velká. Proč by někdo nechal vyfasovat košili, která mu nepadne? Na jmenovce se skvělo NECHLEBA. Jak může mít někdo úctu k policajtovi s takovým jménem? Snad má alespoň mezi kolegy nějakou přezdívku, aby ho nemuseli oslovovat jménem. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě a hned mě jich několik napadlo. Třeba Umpalumpa nebo Hulk. To, co říkal, mě vůbec nezajímalo.

„A teď by sis představoval, že tě zavřu do cely předběžnýho zadržení, aby ses moch v klidu vyspat, co?“ Stoupnul si, vytáhl od pasu obušek, obešel pomalu stůl a jedním koncem mi zespoda zatlačil na bradu, abych se mu podíval do očí. Měl štěstí, že rána přestávala krvácet a že jsem před chvílí vyplivl poslední dávku na zem. Uprostřed jeho zpoceného čela jsem si představoval terč. „Toho se jen tak nedočkáš, kamaráde. Tentokrát ne.“

Udeřil mě obuškem horním obloukem do trapézu. Rána to nebyla veliká, ostatně jako všechny předchozí. Skrček měl sotva metr padesát pět a žilnaté atrofované ruce dávali pod vrstvou látky vědět, že se nejedná o sportovce. To bylo ale jedno. Když vám v žilách koluje trauma, bolest vám přijde taková přirozená součást stavu. Navíc zrychlený tep jen urychlí koloběh látky a za chvíli se člověk opět cítí skvěle. Usmál jsem se na policistu, ale na toho můj stav zapůsobil víc, než kdybych mu opravdu plivnul do tváře.

„Tobě se to snad ještě líbí?“ zeptal se a zvedl jedno obočí.  „Takže áká čtyřicet sedm?“

Blbej oficiální název, zajímalo by mě, kdo ho vymyslel. Trauma stavu odpovídalo víc. Můj úsměv mu byl odpovědí.

„Tak to bych ti měl říct dobrý zprávy, ty parchante,“ sedl si na stůl proti mně a začal se obuškem plácat do otevřené dlaně.

Musel jsem se zašklebit jeho povyskočení, aby na stůl dosáhl. Najednou mi to došlo. On musel vyfasovat tuhle košili, protože je to nejmenší číslo, které měli. Nahlas jsem se zasmál.

„Ty se budeš smát? No dobře. Asi před třema hodinama jsme s kolegou zavřeli moc roztomilou výrobnu na ákáčko o dva bloky dál, než jsem tě sebral. Taková nenápadná garáž pro dodávku. Kdo by to byl řek, že právě v tý dodávce se to všechno schovávalo?“

Můj úsměv zmizel stejně rychle jako dávka v žíle. Jestli mluvil pravdu, jednalo se o jedinýho překupníka s traumatem ve městě. Chudák Skrblík, jak si nechával od nás zákazníků ten stokilovej chlap říkat. Protože všechny cely předběžnýho zadržení, když mě sem vedli, byly prázdný, nemusel jsem dlouho přemýšlet, co se mu asi stalo.

„Ó, chudáček feťáček nebude mít kam chodit pro fet, viď?“ začal špatně hrát pláč. Dveře za mnou se otevřely ve chvíli, kdy vyndal z kapsy kapesník a utíral si s ním neexistující slzy. Otočil jsem hlavu, ale protože jsem měl ruce připoutané k židli,

dokázal jsem periferním viděním zahlédnout jen krásnou ženu s blonďatými vlasy po ramena.

„Ty tu máš pořád tu nulu, Tackere? Skonči to s ním a pak přijď za ostatními do sálu. Je porada ohledně kalacha.“

„Za chvíli jsem tam, komisařko Brickiová,“ schoval kapesník za zády jako školák cigaretu.

Dveře se zabouchly.

„Kde jsem to jen přestal,“ zabubnoval prsty na povrchu obušku, „u té dodávky, ano! Možná tě překvapí, že pověsti nelžou. Pamatuješ na ty všechny ampule, várnice a různý jiný harampádí u zdi garáže? To tak to se nepoužívalo od tý doby, co vyšel perník z módy. Z vrstvy prachu na skle by si děcka z doků dokázala uplácat menšího sněhuláka.“

I když jsem se rozhodl s ním neztratit ani slovo, jeho vyprávění mě zaujalo. Dokonce jsem zapomněl i hromadit v ústech krev k příležitosti rozloučení. Skrblík nám vždycky přinesl dávku v mililitrových flakónech, ve kterých ženský v minisukních rozdávají po nákupních centrech vzorky nových parfémů. Automaticky jsem předpokládal, že svůj matroš vařil právě ve skle za sebou. I když popravdě se mi všechny myšlenky rozutekly přesně ve chvíli, kdy se Skrblík objevil s desítkou flakónků v ruce a naše parta začala dávat dohromady peníze, šperky nebo nakradený příbory po babičce.

Dneska jsme ale s Davidem byly pro matroš jen ve dvou. Ostatní se měli dostavit později kvůli nějaký velký akci v léčebně. Mě dopamin nikdy nepřišel na chuť, ale ostatní si jím krátili dlouhé chvíle bez traumatu.

Vzpomínám si, že Dave mě přemluvil, ať si dáme dávku až po několika panácích. Pak už mám jen záblesky celovečerního tancování, úsměvy ostatních kolem mě a dokonce i menší soukromý pokec s holkou, kterou jsem pak viděl v zadní uličce, jak konverzuje na podobné téma s někým jiným, když já ležel opodál. David se během večera někam ztratil, ale to mě vůbec nevadilo. Já se cítil jako král. Jako diktátor, před kterým si všichni sednou na prdel a tleskají, když jde kolem a ztratí jeden ze svých drahocených pohledů na někom z nich. To přesně trauma umí. Udělá z vás nadčlověka. Se stoupajícím sebevědomím a energií ale nepřichází agresivita, nevolnosti nebo návaly. Nechápu, že ještě není legální.

„Abys věděl,“ udělal oficír dramatickou pauzu, „vše se vyrábělo v té malé dodávce. A víš ty co? Ani nebylo co vyrábět! Ten váš minidealer neměl o chemii ani potuchy. Víš, že se ti ta sračka hromadí v játrech? Ne? Já to teda věděl, ale nenapadlo by mě si na tom postavit kšeft.“

Když se ani v té chvíli odpovědi nedočkal, zvedl pohled k hodinám nade dveřmi. S tichou nadávkou se zvedl, odemkl mi pouta a postrčil mě směrem ke dveřím. Mezi lopatky se mi zarazil konec obušku. Procházeli jsme prázdnou halou kolem odemčených tmavých cel a kanceláří s mléčným sklem ve dveřích, na kterých byli napsáni majitelé. Jak ze čtyřicátých let. Těsně před východem jsme minuli jediné otevřené dveře, ve kterých se svítilo. Asi dvacet mužů a žen sedělo v malých židličkách a upřeným pohledem pozorovali blondýnu na vyvýšeném stupni, kterou jsem měl tu čest už dnes vidět.

„Tady naše malý rande končí,“ klepl mě na rozloučenou můj věznitel přes záda obuškem, až jsem propadl dvoukřídlými dveřmi a obličejem zaparkoval na bahnem nasáklé rohožce. S pocitem, že kromě tlejícího listí plivu ze sebe všechny narážky na promiskuitní život jeho matky, jsem se otočil na záda a podíval se na policajta, který zůstal stát v otevřených dveřích a čekal, až ho budu opět vnímat.

„Už ti asi došlo, odkud bral ten váš Skrblík svoje zásoby aká čtyřicet sedm, viď? Ta dodávka zevnitř vypadala jak pitevna. Žádný mrtvoly jsme tam nenašli, ale dal bych ruku do ohně, že na tom stolku za celou jeho dealerskou kariéru už nějaká ležela. No nic, přeju ti pěkný zbytek noci.“

Panty zavrzaly, když se dvoukřídlé dveře naráz zabouchly.

 

 

Mobil jsem někde vytratil. Po kapsách mi zbylo pár drobných a v náprsní kapse košile jedna papírová bankovka. Mohl bych Davidovi zkusit zavolat z nejbližší budky, ale to bych si musel pamatovat jeho číslo. Sakra.

Policejní stanice byla skoro přes půlku města ke klubu, kde mě sebrali. Domů se mi ještě nechtělo. Ve chvíli, kdy bych rozsvítil v chodbě paneláku, vyběhl by ze svýho kamrlíku domácí a chtěl by zaplatit na příští měsíc. Jako bych mu každý druhý den neopakoval, že studijní stipendium mi chodí až v polovině měsíce. Ani jsem si nebyl jistý, jestli mi má ještě přijít. Do školy už jsem nechodil přes půl roku, ale u vysokoškoláků to nikdo moc nekontroluje, dokud není čas se zapsat do dalšího ročníku.

Trauma začalo slábnout. Cítil jsem, jak mi pomalu klesají koutky z neustálého rošťáckého úsměvu, který mám při stavu permanentně na rtech. Stejně tak se začala projevovat ztuhlost svalů obličeje vibrující bolestí. Bylo to jako dostat svalovou křeč ale do úst. Jako by se žvýkací svaly staly na chvíli doběla rozpáleným železem, kterým mi někdo přejíždí po čelistním kloubu. Čas na další dávku. Nebo taky na dva ibalginy a jít spát. Druhá možnost by se mi líbila víc, ale musím najít Davida. Ten má u sebe klíče. Stejně tak by měl mít mojí peněženku. Když se jde na tah, dáváme si věci k tomu z nás, kdo má nejbezpečnější úschovnu. V tomhle případě to vyhrál Dave se svou kostkovanou bundou s vnitřní kapsou na zip.

Moje kroky se na dobře osvětlené hlavní třídě města rozléhaly jako klepání okovanou holí do podlahy chrámu. Většina barů už byla zavřená, jak bylo pro centrum po půlnoci dobrým zvykem. To jen ty na okraji města pro lidi na okraji společnosti zůstávaly otevřené nonstop. V polovině cesty už mě dostihla žízeň. Čekal jsem, jestli se dehydratace dostaví. Zapadl jsem do prvního baru, který jsem měl po ruce, sedl si k pultu a rozhlédl se kolem sebe.

Kromě dvou alkáčů v rohu, kteří přemáhali únavu ožraleckou hádkou nad nedopitým pivem a přeplněným popelníkem, seděl na baru jediný muž se strništěm nad sklenkou whisky a vpíjel se do ní očima.

Gestem jsem ukázal barmanovi na pípu a do deseti vteřin přede mnou přistálo jedno podměrečný. I když pivo bylo teplé, pil jsem ho pomalu a čekal, kdy se ten párek chlapů v rohu začne prát, což podle jejich stavu mohlo být každým okamžikem. V té chvíli se pak často stane, že jeden zapomene na peněženku, která náhodou upadla na zem, nebo na bundu přehozenou přes židli, ze které může taky něco kápnout. Když jsem byl v půlce piva a právě vytáhl z kapsy drobné a začal je odpočítávat na pult, zvedl se muž od baru a nejistým krokem odešel do zadní části místnosti, kde podle čistoty dveří, kterými prošel, se nacházely záchody.

Z nejtemnější části hospody, kam ani světlo z jediné čtyřicetiwattové žárovky nedosáhlo, se zvedl vychrtlý plešoun a těkavě se přemístil k baru. Výčepní se nahýbal pod pult a zápasil s dalším sudem, který se chystal narazit. Čekal jsem, že mladík se vhrne po skleničce a vypije ji do dna. Místo toho ale vytáhl z kapsy malou hnědou lahvičku a trochu jejího obsahu vylil do whisky. Jediným vyděšeným pohledem se podíval na mě a čekal na mojí reakci.

Dopil jsem pivo, aniž bych z něj spustil oči, zvedl se, prošel kolem něj a opustil lokál. To, co mu tam přilil, není moje starost. Pokud se snažil toho chlapa na záchodě otrávit, musel ten vousáč udělat něco, za co si to zasloužil. Stejně tak pokud se jednalo o drogy, někteří dealeři mají svoje cesty, jak se dostat k novým zákazníkům. Možná bych se za to měl stydět, ale Davidovi jsem první dávku nalil do pití právě já. Nejdřív jsem čekal, že mi po propařené noci vynadá a odstěhuje se z našeho společného bytu, kde bydlíme s ještě dalším vysokoškolákem. Tedy bydleli. Zabalil to před čtyřmi měsíci, když si uvědomil, že je jediný z nás, kdo viděl za poslední dobu přednáškový sál zevnitř. David se ale místo toho nabídl, že další večer se pojede na jeho účet.

Pivo uhasilo žízeň spolehlivě. Hned se mi lépe šlo, i když začalo mrholit. Kdo žije v našem městě, je na déšť zvyklý. Stejně tak je zvyklý nevidět většinu roku přímé sluneční světlo, protože továrna na pneumatiky Plummy za městem dokázala spolehlivě překrýt nebe permanentní vrstvou. Když náhodou dorazil do města nějaký turista, poznali jste ho na první pohled, protože držel v ruce deštník, i když se právě k dešti neschylovalo. To jen ti, kdo tu prožili část života, dokázali rozeznat, jestli se šedivý povlak nad nimi změní v déšť, nebo se jedná o chemický oblak, z jehož složení by měla většina teroristů obrovskou radost.

U nejbližšího vyústění další temné uličky jsem se zastavil, rozepl si kalhoty a s nohama mírně rozkročenýma nechal pivo, ať si jde svou cestou. Obezřetně jsem se přitom rozhlížel na všechny strany, protože většina nočních zlodějů čeká na příležitost, kdy má jejich oběť plné ruce práce. Při podvědomém stažení pánevních svalů, mi projela pichlavá bolest pod pravým žebrem. Úplně jsem zapomněl, že jeden z policajtových kopanců směřoval i tam. Zapnul jsem si zip u kalhot a došel k nejbližší lampě, která mdlým přerušovaným světlem dávala najevo, že mele z posledního. Knoflíky mi pod rukama ujížděly, ale nakonec se mi povedlo košili rozepnout.

Kolemjdoucí parta středoškoláků si mě posměšně změřila a jedna z dívek s rozmazaným make-upem vytáhla mobil a vyfotila si můj podvyživený hrudník. S oplzlým výrazem na mě mrkla, když procházeli kolem, za což mi od některého jejího ctitele přistála na zátylku lehká provokační facka.

Neřešil jsem je, a když zmizeli za rohem, prsty jsem si prohmatal nažloutlé modřiny na okraji hrudního koše. Nic, žádná čerstvá krev. Jen ta stará, která se už postupně vstřebávala. Ještě týden a můžu jít znovu. Ale ke komu?

Ten hubeňour měl pravdu. Skrblík nebyl žádný chemik. Stejně tak vím, že se trauma hromadí v játrech. Vytváří tam váček, který kdyby praskl, zabije mě. „Prostě bys zažil ten nejlepší a zároveň poslední trip, kamaráde,“ vysvětloval Skrblík, když mi injekční jehlou před dvěma týdny odsával nažloutlou drogu. Bolelo to jako čert, ale dostal jsem za to od něj dvě dávky zadarmo. Ležel jsem na lehátku v dodávce, ze které někdo neumně vytrhal molitan, až zůstala jen kovová plocha, která byla překrytá průsvitným igelitem. Podle toho, jak byl špinavý, se nejednalo o hygienický krok vstříc pacientovi jako spíš pokus udržet zbytek dodávky bez stop od krve. Dave, který si při pohledu na můj trpký úsměv šklebil jak malé dítě, seděl na otočné židli v rohu garáže. Proceduru už měl za sebou a teď si jen přidržoval ručník plný krve na břiše a čekal, až Skrblík dodělá mě, aby mu nandal obvazy. Nadání k chemii, který náš dealer postrádal, bohužel nevynahrazoval ani v chirurgii. Před samotným odsátím mě napíchl pětkrát a zkusmo trochu odsál, aby zjistil, jestli už je ve váčku nebo ne. Krev se potom z rány valila mírným čůrkem, až jsem měl na kalhotách mapu přes celý klín. „To přestane,“ uklidňoval mě Skrblík, „hlavně teď musíme vysát celý váček, abys nám neměl náhodou trip zadarmo.“

Ponořen do bolestivých vzpomínek jsem zatím došel ke klubu Rose. Podsaditý vyhazovač se zamračil na mou rozepnutou košili, ale když jsem začal bojovat s knoflíky, přestal se o mě zajímat, vytáhl malý hnědý doutník, který v jeho černých prackách vypadal jen jako slaná tyčinka, a zapálil si.

V klubu i takhle k ránu byl nepředstavitelný rámus. Polovina lidí líně posedávala v koženkových křesílkách a znuděným pohledem hypnotizovali parket, na kterém vydrželi jen ti nejotrlejší, kteří buď celý večer pili vodku s redbullem, nebo jim extáze nedovolila si sednout.

Po Davidovi ani stopy.

„Hej, pikolíku,“ ozvalo se z křesílka kousek ode mě a vyhublý stařík se silnými brýlemi a pleší mě pokývnutím pozval ke svému stolku. Podle dlouhého špinavého kabátu a baťohu na zemi jsem ho tipoval buď na přestárlého mafiána, nebo sexuálního devianta, který čekal, až některá z jeho příštích obětí bude ve správném rozpoložení na trochu morfinu.

S chladným výrazem jsem si sedl naproti němu, ale před tím jsem rukou přejel po povrchu koženky, jestli v ní není skrytá jehla.

„Já nic nenabízím,“ všiml si mého počínání, dopil sklenici a hodil jí někam do šera za sebe. „Navíc tyhle metody by byly pod mojí úroveň. Já tu jsem kvůli informacím.“

Asi čekal, že se ho začnu ptát. Na to jsem neměl náladu. Navíc to byl on, kdo chtěl, abych se k němu posadil.

„Ty nejsi právě kamarád do nepohody, viď?“ Usmál se a odhalil tak překvapivě bílé zuby, které se k jeho neupravenému zevnějšku vůbec nehodily. „Asi už si slyšel, co se dneska v noci dělo u garáží. Všude spousta poldů, přestřelka, možná nějaký mrtvý. Ale neprospal si to ty náhodou vzadu za barem?“

Moje neslyšné bubnování prstů o koleno mu bylo odpovědí.

„Každopádně tě tu pak někdo hledal. Ptal se mě, jestli jsem tě neviděl. Takový kluk tak v tvym věku. Měl pěknou kostkovanou bundu.“

„David?“

„Takže umíš mluvit.“ Mužík mávl na bar. Do půlminuty před ním přistál další drink. Bylo to poprvé, co jsem viděl, že by někoho v tomhle zapadákově obsluhovali a navíc nechtěli rovnou zaplatit. Stařík měl možná důležitější postavení, než jsem si prvně myslel. „Nevim, jak se ten tvůj přihřátej kamarád jmenuje, ale vypadnul odsud už asi před hodinou.“

„Díky,“ vstal jsem.

„Počkej,“ řekl dědek potichu, ale ten hlas mě na místě přikoval spolehlivěji, než kdyby na mě zakřičel. „Nebyl jedinej, kdo tě tu hledal. Asi půl hodinky po něm se tu stavila partička pěti výrostků a ptali se po tobě. Nevypadali zrovna zdravě. A teď už jdi.“

Vyběhl jsem z baru a automaticky zahnul do ulice, kde jsem se před dvěma hodinkama válel. Pár dávno zmizel. Nejspíš už každý z nich byl doma a pokoušel se spánkem smazat pocit lacinosti, když si oba uvědomili, že neznají ani jméno toho druhého.

Parta nás tu taky hledala v době, když už tu ani jeden z nás nebyl. To je divný. Z léčebny se běžně vrací kolem jedenáctý, což my teprve tak dorazili do klubu. Navíc naši kamarádíčkové, se kterými se běžně na ulici ani nepozdravíme, ale noční tahy na traumatu bez nich jsou dost ojedinělé, chodí v partě šesti lidí. A ten dědek říkal pět. Třeba už je senilní.

Došel jsem na rozcestí, odkud na jednu stranu vedla cesta domů, zatímco na opačné bych došel ke garážím. David už musel být doma, ale mě se spát nechtělo. Policajti už budou z místa činu dávno pryč a já mám pořád možnost najít některou Skrblíkovu skrýš. Přece neměl tuhle přezdívku jen tak, ne?

Garáže vypadaly opuštěné, i když se schylovalo k ránu. Ve všední den by už v tuhle dobu stála u výjezdu kolona a vzájemným troubením a pokřikováním o sexuálních preferencích řidiče před sebou by se všichni pokoušeli urychlit celý proces zařazování se do pruhů na frekventované hlavní silnici. Byla sobota a klid.

Garáže byly jednopatrové protáhlé zděné domky po obou stranách nájezdové cesty s plechovými roletami a silným kroužkem zapuštěným v betonu uprostřed každého nájezdu, na kterém držely masivní zámky. Odhadem se po každé straně nalézalo přes dvacet vrat a na konci slepé uličky všemu dominovala další velká společná garáž, která, i když měla kapacitu pro více jak deset aut, byla většinou opuštěná, protože majitelé vozidel, kteří se potřebovali dostat ráno do práce, by museli mít nervy ze železa, nebo vstávat o hodinu dříve, aby se na hlavní ulici dostali včas. 

Šel jsem středem štěrkové cesty a v duchu odpočítával vrata. U pátých jsem uviděl přelomený zámek a zvednutou roletou vyrabovanou garáž, která některé amatérské hudební kapele sloužila jako zkušebna. Po bubnech na zemi zůstaly jen činely. U sedmých vrat jsem se zastavil. Ani jsem počítat nemusel, protože vyšetřovatelé policejní páskou nešetřili, takže výsledek vypadal jako nejubožejší vánoční stromeček. Vytáhl jsem roletu, vešel do garáže a zase ji zavřel.

Pach smrti se vznášel ve vzduchu jako laciný parfém. Střelný prach, chemie, krev a moč, tak přesně smrdí místo činu. Ve tmě jsem začal tápat po vypínači po straně. Zářivka zablikala. Automaticky jsem hledal po zemi křídou nakreslený obrys našeho dealera, ale buď je naše policie moc líná, nebo se tohle dělá jenom ve filmech a já bláhově naletěl.

Veškeré sklo a chemie ze stolu u zdi zmizely a nahradil je žlutý kartón s číslem tři. Zadní dveře dodávky zůstaly pootevřené. Policejní páska visela přetržená na boku vozu. Možná tu nejsem první, uvědomil jsem si. Zvedání rolety musel slyšet každý ve vzdálenosti dvaceti metrů, takže pokud se někdo skrývá v dodávce, ví o mně.

V rohu vedle stolu na sobě stály naskládané zimní pneumatiky.

Přešel jsem k nim, aniž bych odtrhl pohled od auta, a stáhl podivně známý igelit z kol. Na vrchním plechu ležel klíč na kola ve tvaru kříže. Potěžkal jsem železo v ruce a s o trochu menším strachem přešel k dodávce. Klíč jsem zvedl nad hlavu připravený k nápřahu. Druhou rukou jsem vzal za kliku u zadních dveří a prudce je otevřel. Klíč mi vypadl z ruky.

Strnule vytřeštěné oči slepě hleděli přímo na mě. Ústa zůstala dokořán v němém výkřiku, zatímco prsty se zlámanými nehty byly zaryté do plechu se zbytky molitanu na lehátku. I když jsem nedokázal odtrhnout pohled od mrtvoly, zvuk odkapávající tekutiny mě přiměl podívat se pod sebe. Krev z otevřeného hrudního koše dotekla až k okraji vozidla a v tenkém čůrku mi dopadávala na špičku boty. I když v dodávce moc světla nebylo a tvář mrtvého zůstala posmrtně ztuhlá, zkroucená bolestí do nepřirozeného šklebu, poznal jsem ho. Tripl. Tak mu říkali. Nenápadná šedá eminence, která se na tripu vždy stala klaunem večera. Jeho jedovaté poznámky, které rozesmívaly ostatní, ale dotyčného pálili i druhý den. Byl to šmejd, kterýmu jsem nevěřil.

Při pohledu na jeho vnitřnosti se mi ale zvedl žaludek. V předklonu jsem se začal dávit, ale prázdný žaludek se mohl snažit sebevíc, ale nic ze sebe nedostal. Otřel jsem si sliny z brady. Sáhl jsem pro klíč na zemi, ale ten byl celý od krve, že jsem ho hned zase pustil. Zhnuseně jsem se si prohlédl vlastní zakrvácenou dlaň.

„Kurva!“ zakřičel jsem na prázdnou garáž. Povolily mi nervy. Prvotní nutkání bylo setřít krev o vlastní košili, ale hloupější nápad jsem asi ještě nikdy neměl. Jasně, procházej se s DNA mrtvoly na oblečení, ty debile. Zavřel jsem oči, natáhl ruce před sebe a utřel je do Triplových džínů.

Úplně jsem zapomněl, pro co jsem šel. Rozhlédl jsem se po dodávce a pokoušel se přitom vyhýbat pohledu mrtvého (proč mu sakra nezavřeli alespoň oči?). Nic. Bylo mi jasný, že tu nic nenajdu. To, že tu Tripl takhle ležel, znamenalo jen jedno a mě se ani nechtělo pomyslet, co to znamená pro mě.

Puch masa začal lákat mouchy. Bzučení ve vzduchu mi připadalo víc nechutné než samotné vnitřnosti, podle kterých bych se mohl na místě učit anatomii. Začala se mi motat hlava. Doklopýtal jsem k východu z garáže a vytáhl roletu až nahoru. S rukama opřenýma o kolena jsem notnou chvíli nasával vzduch plný smogu, který mi nikdy nepřipadal tak čerstvý a příjemně chladivý.

„Pěkný ráno, viď?“

Ztuhl jsem. Periferním viděním jsem uviděl několik párů zabahněných tenisek, které stály asi deset metrů ode mě. Narovnal jsem se a cítil jsem, jak mi srdce v hrudníku bolestně poskočilo. Do prdele.

„Hledali jsme tě. Neříkal ti to dědek snad?“ Martin se založenýma rukama na prsou a rozkročenýma nohama vypadal, jako když ho fotí do reklamy. Kdyby neměl přes dva metry, oholenou hlavu, bílou kůži a silnou podvýživu, díky které při bližším pohledu mu člověk mohl vidět přesné trajektorie žil. Další čtyři jeho kamarádi stáli opodál.

„Dědek?“ zopakoval jsem po něm. Až pak mi to došlo. Ten hajzl stará!

„Jo, volal mi před chvilkou, že už jsi z klubu odešel a možná míříš sem. Tak co, byl sis u Skrblíka pro další dávku?“

„Jo,“ odplivl jsem si k jeho nohám. „Tripl se nechává pozdravovat.“

„Byl to hajzl a ty to víš,“ usoudil po pěti vteřinách chladně Martin, zatímco se jeho kumpáni rozmístili po celé šířce uličky za ním. „Navíc si za to mohl sám. Kdyby sebou tak nemlel,“ svěsil ruce podél těla a odhalil tak tričko pod rozepnout bundou, které bylo celé od krve, „nemusel bych na něj vzít nůž.“

„To je hnus a ty jsi vrah.“

„Žádnej vrah,“ sykl Martin a jeho kumpáni souhlasně přikývli. „Byla to nehoda. Třeba se mi to už příště povede a pacient zůstane naživu.“

Během našeho dialogu jsem začal automaticky ustupovat, až jsem stál na kraji sotva půlmetrové uličky mezi jednotlivými garážemi. Na konci stísněného prostoru plného harampádí stála zeď panelového domu přitisknutá na zadky garáží. Byl jsem v pasti.

„Nemáš kam utéct,“ řekl Martin a pokynul dvěma chlapcům, kteří vypadali mladší než já. Před dvěma dny silnější z nich kupoval dávku pro nás pro všechny. Když jsem mu jí chtěl zaplatit, jen mávl rukou. Později jsem ho pozval na několik panáků. Teď vypadal, jako by mě neznal. Navíc měl ve tváři dychtivý výraz. Jsem pro něj jen další dávka, další propařená noc s kamarády, další trip, další trauma.

„Ty svině,“ šeptl jsem a skočil do uličky. Moji pronásledovatelé mi na chvilku zmizeli z dohledu. Doufal jsem, že ten robustnější se do uličky ani nevejde. Na zemi bylo takového bordelu, že jsem do něj zapadl až po kotníky. V předklonu jsem chtěl udělat další krok, ale noha mi uvízla a já se zhroutil přímo do toho nepořádku. Uhodil jsem se o něco do hlavy, ale místo hvězd mi před očima tančily barevné kostky. Kostky?!

Vysoký táhlý křik ze mě vyšel dříve, než si mozek zpracoval, co vidí. Tu bundu jsem poznával. Stejně tak jejího majitele, který ležel na břiše s obličejem zarytým do odpadků. Tam někde v bundě se skrývala moje peněženka, doklady a klíče. A navíc můj spolubydlící a jediný kamarád. Ani jsem ho nemusel obracet, abych věděl, co s ním ty svině udělali.

Vyskočil jsem na nohy a ucítil, jak mi strach pumpuje novou sílu do žil. Zapřel jsem podrážkou o zeď asi půl metru nad zemí a vyhoupl se, až jsem se kolenem druhé nohy bolestivě sklouzl po hrubém povrchu zdi protější. Zvuk párané látky společně se štiplavou bolestí mi daly najevo, že jsem si právě sedřel koleno do masa. Bylo mi to jedno. Jestli odsud neuteču, skončím stejně jako Tripl a David. Nedbal jsem na bolest v koleni a posunul se podrážkou o kus výš, až jsem dosáhl na rovnou střechu Skrblíkovi garáže.

„Leze na střechu!“ ozvalo se v průčelí a cizí prsty mi sjely po kotníku, ale to už jsem se vyhoupl a rozplácl se na asfaltem pokryté stříšce. Nahlédl jsem přes okraj a uviděl, jak statnější právě s rukama sepnutýma u sebe ukazuje druhému feťáčkovi, že mu pomůže vyhoupnout se nahoru. Rozeběhl jsem se po střeše směrem k hlavní silnici. Půlmetrové propady jsem bez přemýšlení přeskakoval.

Ostatní pronásledovatelé (My tě dostaneme, ty sráči!) běželi po štěrkové cestě podél garáží.

Najednou zeď panelového domu po mé levé straně zmizela a místo ní leželo další parkoviště a pár laviček před hlavním vchodem. Nerozmýšlel jsem se a seskočil ze střechy přes plot a dopadl do trávy mezi dvě lavičky. V kotníku mi bolestivě ruplo. Bože, vždyť jsem zrovna skočil ze tří metrů, co jsem mohl čekat? Pajdavým krokem jsem vyběhl na hlavní ulici. Moji pronásledovatelé musí oběhnout zbytek garáží až k výjezdu, aby se ke mně dostali.

Na silnici se přede mnou objevila světla reflektorů, až jsem si musel jednou rukou zakrýt oči. Vběhl jsem doprostřed silnice a začal s křikem mávat. Kdo mi sakra může zastavit? Vypadám jak bezďák nebo blázen. To mě spíš někdo přejede. Zapískali brzdy a nad reflektory se objevil modročervená světla majáčku.

S podivem, jaké mám štěstí, jsem doběhl k zadním dveřím a nasedl. Policista v příliš veliké služební košili se ani neobtěžoval otočit, kdo mu to vlezl do auta.

„Jdou po mě… Chtějí mě zabít… Už zabili Davida a jednoho ze svých… Musíte…“

„To už ti áká úplně zatmavilo mozek?“ Motor ztichl. Vyhublý policajt se otočil a prohlédl si mě přes bezpečnostní síť. Ne, jen tenhle ne. „To ses stihnul zase zfetovat? Vždyť jsem tě pustil sotva před dvěma hodinama.“

„Tackere, vážně po mně jdou. Jak jste říkal, že ten dealer to tahal z lidí, tak oni…“

„Já vím, oni to chtěj vytáhnout z tebe, že jo?“

„Jo, přesně, jak to…“ podle výrazu v policajtově tváři jsem pochopil, že se mi vysmívá. „Vážně je to pravda! Každou chvilku vyběhnou támhletou ulicí.“

Cvaklo centrální zamykání. Konečně jsem si připadal trochu v bezpečí. Že by mi konečně začínal věřit?

„Jednu věc nepochopím.“ Nastartoval Nechleba automobil. „Proč si vy feťáci jdete pořád po krku.“ Rozjel se po silnici směrem ke garážím.

Čekal jsem, že až budeme kolem projíždět, uvidím Martinovu partu, jak mě hledá. Všichni ale stále na příjezdové cestě a přátelsky se bavili, jako by se nic nestalo.

Opět zaskřípěly brzdy a policista zastavil jen několik metrů od nich.

„Nechápal jsem to už dřív, ale teď to má alespoň zajímavý důvod,“ pokračoval Tacker. „Chcete ze sebe vzájemně vysát svinstvo, na kterym jste závislý.“ Vytáhl klíček ze zapalování.

Martin ukázal ostatním na auto a společně se k němu začali blížit. Jako zkušení predátoři se rozdělili, aby obklíčili policejní automobil ze všech stran.

Policajt se ke mně otočil. „A víš co?“

Vytřeštil jsem na něj oči. Co to doprdele dělá?

„Mně tohle vyhovuje. Přijde mi to takový ušlechtilejší. Už když jsem tě vezl na stanici, byla to ztráta času. Proto, když jsem po tobě sbalil toho dalšího usoplence…“

Martin přišel k mým dveřím a zkusil vzít za kliku. Pořád bylo zamčeno.

„Tak mi to došlo. Proč vás nenechat, ať se pozabíjíte navzájem?“

„Ty svině!“ začal jsem mlátit pěstmi do bezpečnostní sítě, ale ta se ani nehnula. „Ty čůráku!“ Začaly mi krvácet klouby na prstech, ale já nepřestával kolem sebe mlátit a kopat jak dítě v záchvatu vzteku. „Ty… ty vrahu!“

Strážník Nechleba jen s úsměvem pozoroval moje snažení. Když ho to přestalo bavit, předklonil se a zmáčkl tlačítko pro odemknutí centrálního zámku.

 

KONEC